Mnoho lidí se těší na poslední dubnový večer, kdy se sejdou u ohně, opečou buřty a upálí látkovou postavu čarodějnic. Málokdo již ale ví, jaké mají oslavy Čarodějnic vlastně historické kořeny a jaké pověry a tradice se k tomuto datu původně vztahovaly. Pokusím se je krátce seřadit a popsat, jak jsem je narychlo a amatérsky posháněl a poopisoval:
Prapůvodními zakladateli tradice jsou Keltové. Ti poslední dubnový den zapalovali ohně. Podle nich dostal tento svátek název Beltine – zářící oheň. Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce - an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové. Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.
Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na "dobu určitou" - na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli. A určitě vás nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.
Také u našich předků se k tomuto datu vymetala nečistota z chlévů a obydlí, vyklizené prostory se zdobily zelenými haluzemi, pokud možno pichlavými, zabraňujícími vstupu nečistých sil. Stavěly se máje na návsi i před domy pod okny nebo na dvoře a po západu slunce se pálily čarodějnice. V předvečer ohňových slavností obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se poslední ve vsi oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými chodili lidé do okolních luk a polí. Tam s nimi tančili a zpívali, aby zahnali nečisté síly. Říkalo se, že vůdce temna, ďábel může uplatňovat svou moc na zemi prostřednictvím čarodějnic. Ze spojenectví s ním lidé často podezřívali zejména staré ženy.
Před "uhranutím" čarodějnicemi se venkované bránili různými praktikami. Před vrata domu i chléva se například položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit do stavení, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její zlá moc pominula. Domy se kropily svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Mládenci také na zahnání čarodejnic práskali bičem nebo stříleli z pušek. Byla to noc, kdy se sbírají léčivé byliny, zejména jitrocel. Říkalo se také, že této noci se otevírá země a vydává své poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo hostii. V první májovou neděli potom chodili mládenci s hudbou, zastavovali se u májek, kde bývali obdarováni, zpravidla se i tancovalo.
Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský - možná jste již slyšeli pojem Valpuržina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi. Zajímavé je, že slovo Valpurga je jedním ze staročeských názvů čarodějnice. A další zajímavost - 30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých. Katolická církev nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost - svátek svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen. Podle některých historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po staletí se slavíval 1. května, a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů. Apoštol Jakub byl jeruzalémským biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe - byl totiž současně ukřižován a ukamenován.
Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie. Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny). Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za "letecké vize" prý může právě ten rulík zlomocný.
Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni. Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány. Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní tradice "pálení čarodejnic". Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk - čarodějnice se křiku a povyku bály a nepřiblížily se.
Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň "nevidět" - lásku, sex, tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly. Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za sexuální nevázanost. Známou církevní taktiku nahradit dřívější pohanské svátky nějakou novou legendou použil i komunistický režim. Zvyky téměř "vpálené v genech" se však nedají jen tak zakázat, proto se ohně čarodějnic překřtily na "ohně míru" pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje (nebo 5. května) - a vše bylo ideologicky v pořádku.
Pro úplnost ještě doplním stejnou taktiku křesťanské církve, která se musela v Německu vypořádat s tradicí Valpurgy a Valpurgis Nacht. Nahradila ji nová svatá - Sv. Walburga, abatyše, patronka šestinedělek, rolníků, ochránkyně domácích zvířat, při kašli, při kousnutí psem, při vzteklině a proti chorobám očí. Jméno Walburga znamená "mocný hrad" či "mocná ochranitelka". Walburga patřila do rodiny světců. Její dva bratři Willibald a Wunibald se také řadí mezi světce. Walburga se narodila r. 710 v Anglii Richardovi a Wunny z Wessexu. Vychována byla v klášteře Wimborne. Svatý Bonifác, bratr její matky, působil v Německu. Pozval Walburgu do družiny mnichů a řeholnic, kteří pomáhali s evangelizací Německa. Stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Po smrti svého bratra Wunibalda r. 761 převzala vedení podvojného kláštera v Hendenheimu, který on zakládal. Svou zbožností a přesvědčivostí přispěla k šíření křesťanství v ještě částečně pohanském Německu. Zemřela 25. února 779 v Hendenheimu. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky. Jeden patří Walburze a druhý jejímu bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Monheimu a Eichstättu, kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. Její ostatky sem přinesl již roku 870 biskup Otgar. Jsou uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem. Je to odkaz na její šlechtický původ. I přes svůj vznešený rod byla tato světice uctívána především v lidových vrstvách. Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe. Také mnoho klášterů a měst si ji zvolilo za svoji ochránkyni. Vedle již uvedeného Eichstättu postupně vznikla další centra uctívání i v Sandweieru, Scheeru, Lambergu u Chamu, Ehrenburgu u Forchheimu a ve Walburgu v Alsasku.
Jedna zajímavost se traduje k jejímu hrobu. Na kamenné desce jejího náhrobku v Eichstättu se objevuje tekutá sraženina, jíž se přičítá léčivá moc. Zdejší lidé ji rozesílají do celého světa pod názvem Walburžin olej.
V jedné z nejkouzelnějších amerických pohádek se praví, že jen zlé čarodějnice jsou ošklivé, hodné jsou krásné. (V Čaroději ze země Oz to říká krásná čarodějnice Glynda). A protože spanilá čtenářko (pan Merle dovolí) jsi jistě krásná, budeš jako hodná čarodějnice létat výše, dále a rychleji.
