Klobucký rok - zabijačka

Klobucká zabijačka mezi svátky s půvabem vyprávění "tetičky" Sušilové:

"U Michálkú - počtářú bývala zabijačka "na Mláďátka" lebo "na Jána". Zabíjali tam dycky strýc Pasekovi. To už dva dni před tým hrubým svátkem brúsili strýc nože na brusi. A deň před zabijaním, ale ešče za svjetla, donésli si nože k Michálkom. Lebo ráno, šli ešče za tmy a namohli ich nést, aby sa třeba neuvézli na ledovici a a nenapíchli sa. "Zapichovák" býl tenký a ostrý, jak břitva. Šak jak ho kladli na stúl, hned přikazovali, aby sa nigdo nožú netkl a kór, aby ze zapichovákem nekrájali cibulu lebo česnek. Lebo "by sa prasa dlho trápilo". A už hned pamatovali roby, aby prasa "nelutovaly", že to sa také "dĺho trápí".

Tam už sa krájala cibula, aby byla přichystaná, česnek sa třél, lebo v hmoždíři sa pepř tĺkl a chystalo sa kořéní do zabijačky. Pohančenú kašu také dali už do mise, protože tá sa dávala do jelit. Byla lepší jak krúpy. Tak po ni jelita sládly.

Súsedú už bylo zejdenych a dyž odchodili, hospodyň každého poptala, aby ráno nezapomňél a přišél "pomoct prasa přidržat". Šak sa darmo nepraví, dyž sa negde zejde moc ludí: "Je vás tady jak Klobučanú u prasate".

Šak to všeci věděli, gde sa gdy zabijá. Už zrána súsedky aj známí chodili s hrnkami jak na ofjeru a stavjali ich v síňce podla sebe. Bývalo ich tam dvacet aj třicet, na "obarovicu".

Tak k pátéj zrána už byla izba v jednéj paře, jak na kútku vřela voda na opaření. A už tu byli súsedi aj strýc Pasekovi. Šlo sa k prasati. Než, to nechtělo ze chlévca, jakby badalo, že sa s ním dobře nezmýšlá. A dyž potem, za hrubého pobízaní přeca sa podařilo mašíka z chlévca vypratat, chytili ho súsedi za uši, druzi za ocas a strýc ho rúbli obrátěným pantokem do čela a friško ho pichli. Neraz sa stalo, že nezapíchli dobře, že enom "zalopatčili". (Pichli pod lopatkú, třeba sebú to prasacko nejak pohlo). A věru, dysi takéj, na mú milú, prasa s nožem pod lopatkú po dvoře aj hónili. To roby křičaly!

A potem, honem s nim do trokú. Posypali ho smolú a už robečky chodily s hrncami vrúci vody a prasacko pařili. Strýc vzali "škoblu" a prasati olazirovali ščetiny. V tom ím už pomáhali všeci súsedi kolevá. Jeden vzál núž, druhý křivák a děcka trhaly ščetiny rukami. Ja, moselo byt prasa čistučké, lebo ty kože sa dávaly vařit do kvaky ešče dĺho potem. Kvaka sa hrubě ídala a márné, dycky préj je kvaka lepší, "dyž po ní prasa poskáče".

Prasacko sa potem donéslo do izby a pověsilo sa na "krmholec". Krmholec býl aj s mincířem pověsený v izbě na roště. (Rošt býl prostřední trám, položený napříč pod ostatnimi trámy v izbě, taková nosnica). Jak potem prasa otevřeli, všeci byli zvědaví, jakú má slaninu. Dyž sa vydařilo, pochválili hospodyň, byla-i slanina na píď. Ale táte ve svéj skromnosti odpovídala: "Veď ani nevím z čeho, múky skorem nepoznalo a zemňákú zežhralo, nepřimířaja, jak sélacko. No, Pánbú požehnál".

Potem už to letělo. Prasa sa zvážilo a už sa praly střeva. Prali ich tak, že ich drali ve šrotě lebo šlapali po nich nohami ve sněhu. Potem ich prolévali horkú vodú. A už sa vařily na kútku podbrušce, jedna hlava (zabíjali sa dvě prasata orazi), lehké (tj. plúca) a čérná pečénka (játra). Křeptovina sa pověsila na húru na luft. Slanin sa moc údívalo, lebo tych bylo moc potřebí. Dyž sa vozíl hnůj, lebo byli v chalupě nádeníci, tož sa furt slanin ukrajovalo. A né kúšček, ale jaksapatří ramfál.

Jak sa to všecko uvařilo, obrátila sa deska ze stola naruby a všecko sa to na ňu dalo. Včil už začali strýc toto všecko sekat do itrnic. Nájprv snědli z hlavy oči - a už to drnčalo. Dva sekáče sa enom mihotaly, jakby mašina šrotovala, tak ím to šlo. Přitom si zpívali pěsničku, co kdysi na Slovákoch učuli:

Mamkó, moja mamko!

Keď sa budu vydávaci,

kúpíš ty ně nové šaci.

Mamkó, moja mamkó!

A poídalo sa. Každý mjél na taléři lebo na misce kyselicovéj máčky a v ní podrobeného podbradku aj massa z hlavy, aj drobú. Koštovalo sa itrnicové těsto a sa džgaly itrnice aj jelita. Nadívaly sa skrzevá "kĺbík". To býl uřezaný, 15 - 20 cmdlhý, kravský roh. Zastrčíl sa do střeva a jelitové těsto sa do něho lélo. V Blnici (Bylnici) dělávaly jelita préj roby a místo kĺbíka měly k tom cylindry.

Hneď sa také dávalo masso "do láku". Dalo sa do vangle, polélo lákem, přikrylo sa plachetkú a strčilo pod ložnicu, aby nezavazalo. Puchýř z prasete sa dál sušit a donésl sa fajkářom na míšek na tabák.

Jak sa uvařily itrnice aj jelita, hospodyň začala dělit. Brala hrnce ze síňky, jeden po druhém a do každého dala "obarovice" a do ní podbradku a čérnú pečénku, lebo itrnice a jelito. Negdy aj kušček surového massa. Posílala to súsedom aj rodině. Po děťoch. Kmotřence sa posílalo "odřitní" jelito v plachetce (plachetka je blána, co sa do ní zatáčá včiléj svíčková), posypané marijánkú. Děcka za donášku dostávaly tringelty. Štyrku, šestku a negde aj dvúšestku.

Tož, z prasete moc neostalo. Věc sa rozdalo. Ludé nebyli skúpí a ani nemohli byt. Šak za deň, dva, zaséj druhí zabíjál a zaséj poslál on zabíjačky, a tož bylo přes zimu massa dost. Dávali jedni aj druzí. A ti, co nigdy nezabíjali, poveděli "Zaplat Pánbú" a bylo oplatěné aj zaplatěné.

Klobucký rok - po Štědrém dni

Po Štědrém dni byly v Kloboukách slavívány ještě tři svátky: (tetička Sušilová):

"A jak pravím, na druhý deň - na Boží narozéní - býl svátek nájvěččí. Ani náčení sa neumývalo, nechalo sa ve škopku na druhý deň a ani na besedu sa nechodilo. Pasovalo sa, aby v tente deň každý býl doma. A do hospody sa už kór nešlo.

V tente deň začali v Klobúcích chodit "Fedoři". Byli třé. Mjeli přes gatě oblečené bílé košule, v pási přepásané červenú pentlú. Po hubě namalovaní a na hlavách papírové, malované čepice, vysoké jak homola cukru, aj téj formy. Každý v rukách držál palicu. Přišli do stavéní, dali křesťanské pozdravéní a už sa néslo izbú:

"Kuba s Fedórem, Kubás Feórem, augurínes festínes, Marija virgínes..."

Při tom chodili dokolečka a udérali do taktu palicami o zem.

"Na Ščepána", to je chlapský svátek. Pacholci v ten deň mňénili službu a šli dom s koláčem. Aj hospodyň podala hospodářovi ze špásu gatě, jako aby šél, že už si odslúžil, že ona už oň nestójí. Naále každá věděla, že "ze psem zle a bez psa ešče hórší" a nebanovala, dyž ostál na starém. V ten deň šak bývaly hospody plné a v nejednéj chalupě z toho aj pohoršéní pošlo.

Potem sednadvacátého prosince bývál v Klobúcích nájvětší svátek - "svátek súkenický". To sa nedělalo, v kostele sa slavná mša slúžila a verštaty odpočívaly. Súkeníci bývali do jednoho v kostele, každý vyparáděný, vysoké boty, modré nohavice s černým šňúrkováním - pravili tom "borytáše" - strčené do bot, modrú súkenickú vestu, kole krku černú šatku lebo "ternový šáteček". Na hlavě měkký čérný klobúk. Takový býl jejich starobylý cechovní súkenický kroj.

Silvestr sa neslavívál tajak dnes. Odpoledňa sa šlo na požehnání do kostela a večér negde na besedu. Tam sa dočkalo, až sa "bude starý rok bit s novým" a potem sa šlo spat.

Tajak na Ščepána majú chlapi svátek, tak na Nový rok (l. ledna) všecka pocta patřila dívkám. Ty zaséj v tente deň "mňénily službu a chodily s koláčem". Pantáta na oplátku "podál panimámě sukňu", aby si hledala inší místo, ale to bylo špásem. Tam, de byla slobodná cérka, tam bývalo veselo. Každá mjela upečený "koláč" a chlapci í ho chodili "načínat". Bývál hrubý, zarovno čelusťami a co na něm bylo všelijakých krúcanečkú, hnízd, růžiček a ptáčkú! A to chodili ogaři od jednéj cérky ke druhéj, všady načínali a dostávali pohošťéní. Smutná ostala tá cérka, ke keréj nigdo nepřišél načat koláča.
Od vánoc do Nového roku sa pravilo "mezi svátky". Tož mezi svátky začaly zabijačky.

A klobuckou historickou zabijačku navštívíme ve vyprávění tetičky Sušilové příště.

Klobucký rok - Štědrý den

Průběh Štědrého dne v Kloboukách vypadal ve vzpomínkách tetičky Sušilové takto:

"Na Ščedrý deň sa honem douklúzalo, došívaly sa napilno papuče a děcka už stavjaly betlém za okno do mechu. Potem si strójily "stromeček" To bylo zháňaní, lebo moseli nekoho náít, aby im uřezál dřevěnný klát, do kerého stromeček postavily. Dyž nemohli tatíček, utěkaly ke kmocháčkovi, lebo k hodném strýčkovi v súsedství. Každému sa tedy pravívalo strýčku a tetičko, to bylo to nájčastější oslovéní.

Včiléj vyrukova1y ty ve škatuli poskládané "kúsky", už včil prám nastál čas, gdy sa ty dobroty věšajú, gde patříja. "Baněk" nebylo, ale jablíček, ořechú a suchych trnek viselo na stromečku dost. Nakonec sa stromek obtočíl řetazama, keré si děti ze slámy urobily. Mosela to byt rovná, nepolámaná sláma. Nastřihaly ju na centimetrové kúsky a navlékaly na nit. Dycky mezi dvě slámky navlékly papírek do štverečka vystřihnutý a to buď červený, modrý, žlutý. Nebylo to zlato, stříbro, drahé kaméní, ale bylo to pěkné, voňavé, pěkňéjší nad všecky ty stříbrné řetaze, co sa včil na stromek věšajú. Dětom nestačil enom jejich stromeček doma, létaly jak zvěté od chalupy k chalupě, aby měly radosť ze všeckych stromečkú v súsedstvu.

Po obci "sa střílalo z hmoždířů" a "na klúče" celý deň. To bývaly rany. Neutichly až po vánococh. Púst sa držál celý deň. Chlapi aj faje odložili. Děcka chtěly uvidět "zlaté prasátko" ale hrubým by préj bylo milé aj "zasr...", že by nepohŕdli. No, nevyráčilo sa ani tým ani druhým...

Večér sa čekalo, až výde první hvězdička. Tedy nésla hospodyň na stúl. Tento býl už pokrytý obrusem. Jedlo sa z jednéj misky, užicami. Hospodář před ídlem říkál modlitbu: "Pane, Otče nebeský, račiž nám tychte darú popříti, keré z tvéj ščedréj ruky požívati budeme skrze Krista pána našého, amen.". Hned nato snědl každý "oplatek s medem", kerý mjél před sebú. Tyte oplatky dodnes peče kostelník. Pro ludi bílé, pro dobytek žluté. Potem byly dvě polévky. Hrachovica a hřibovica. Nato krupica medem omastěná a nakonec "krájanec". To byla buchta na kúsky poškubaná, mlékem v misi zalétá, cukrem a makem sypaná. Po večeři sa dala na stúl misa "míchanice". Jabúčka, ořechy, krájanky, suché hrušky, trnky. A pod okny každú chvilu bylo čut kolednlky: Dajte nám, dajte, co máte dati, veď je nám zima pod okny státi. Jeden je nahý, druhý je bosý, a ten třetí sa v kabeli nosí. Hospodyň podarovala koledníky tým, co bylo na stole. Po večeři sa honem dalo ešče dobytku, drúbeži, od všeckého, co sa v ten večér jedlo. Potem sa ím nastlalo, aby mjeli aj na druhý deň dosť, lebo na druhý deň býl "tak hrubý svátek, že sa dělalo enom to nájnutňejší".

Po ščedrovečerní večeři sa schodili už na besedu súsedi. Vyprávek bylo do aleluja. Všeci chtěli vydržat až ,,do itřiny". To byla slavná mša o třú hodinách zrána. No, děcka si do téj doby zdřimly, aj robky, než chlapi, jak ich začál spánek umárat, začali hrát karty. "Šnypa", o fazole a boby."

V Kloboukách byly sváteční ještě další tři dny, ale co se při nich dělo se dozvíte na této stránce až po Štědrém dni

Klobucký rok: Před Štědrým dnem

O posledním dni před Štědrým dnem tetička Sušilová napsala:

"V pondělí, před Ščedrým večerem, býval "sladký trh". Na ten sa všeci hrubě těšili. Po darebně sa mu nepravilo "sladký", lebo tam bývalo nájvěc perníku, marcipánu, klátkú, bruscukru, englišú, vincétlí, střechýlú a všelijakých iných dobrot. Kole štátuje svatého Jána, blíž lékárně na městě, stávali medaři. Každý mjél před sebú bečicu medu. Vykřikovali jeden přes druhého, nabírali a nekterý aj po užičce olizovat dál. Než to byla novota a ti, co nedávali, škaredě sa na toho ščedroňa dívali. Tady sa nájvěc okĺňali odrostci. Byli to nezdoby, všelijaké šprýmy strójili a medu draňali. Medaři ich nemjeli rádi, nevěděli, gdy ím co vyvedú.

Večér před Ščedrým dněm "hójná večeřa". Hospodyň navařila dĺhych, tlstych slížú a každý sa "najédl až stŕmál". Slíže mosely byt hrubé lebo sa věřilo, že "takové budú aj klase v novém roce" To víte, že si hospodyň práce nefutyrovala a nadělala ich moc, aj hrubych.

Pečivo sa péklo v noci před Ščedrým dněm v peci. Mak už býl natlčený, lebo sa tĺkl předem. Hmoždíř býl aj pú metra hrubý a každý ho nemjél, poščávál sa od chalupy k chalupě. Pec už byla vytopená a "calty", "makovníky" a "vánočky" kysly na lavě u kamen. Jak sa dál "boží dar" do pece, všeci "vyskakovali", aby těsto vyběhlo.

Štědrému dni se budu věnovat samostatně až v den sváteční. Zatím si "pouklúzajte"!

Vosí hnízda

jsou docela běžným vánočním nepečeným cukrovím. U nás jsme vyzkoušeli - ne letos - malou variantu, kterou připojuji jako inspiraci na obrázku.

Luca

Další partie z vyprávění tetičky Sušilové je ilustrována obrázkem předloňské Lucy.

Spomínka na mikuláše panovala až do „Luce“ (13. prosince). Táte také chodila večer před svoím svátkem, tajak mikuláše.
Byla to tichá, tajemná osobka, která nikom nic zlého nepodělala, ale enom dobro a dobro roznášala. Za „lucu“ sa spravovali chlapi, né robky! Chodila buď sama, lebo po dvuch. Těžko bylo poznat, kerý chlap je za ňu spravený. Všecko sa dělo v nájvětčí tichosti. Nosívala bílú, čistulinkú, naškrobenú spodnicu, až po zem. Potem bílú jupku, hubu zakrytú bílú rúškú, a na hlavě uvázanú bílú šatku. V ruce držala namúčené husí křídlo. Bilunká jak padlý sněh, a naškrobená, že šustěla „jak puténka švábú.“ Šéli go v ten večér obcú, mohl každú chvílu uvidět, jak negde zpozarohu výde, lebo že sa desi zjaví bílá postava a zmizne v nekerych dveřoch. Dyž ju člověk střetl, tož hned „oprašovala.“
Do chalupy přichodila potichy. Třeba celá rodina seděla u stola. V téj vrznú dveří – luca tady. Enom sa dveřami protahla. Nigdo í nic nepravíl, všeci enom čekali, až si svůj obřad dokoná. Jak naščívila chalupu, vymétla kúty, „oprášila árychtunk“ a nakonec každého, gdo býl v chalupě. Jakby zvonečky cingaly, dyž sa chalupú a izbú néslo její „alulululululu.“ Dyž tak vyhnala všecky „zlé duchy ze stavení a nemoce z ludí“, zas potichy odešla. Ostalo ticho… Enom hospodyň třeba pověděla: „Ani sem nepoznala, kerý to býl.“ „A, co nás po tom!“, pravili babička…

Klobucký rok - Mikuláši

Starobylé zvyky a obyčeje celého roku ve Valašských Klobúcích
zapsala Libuše Sušilová

část první (podle vypravování své matky Marie Pohořelé,

narozené v roce 1883 ve Valašských Kloboukách)

Ogaři, už od Ondřeja, byli samá tajnosť. byli samé „šuchy, šuchy.“ Bylo před Mikulášem. Mládenci chtěli „létat za mikuláše“ a tož vypoščávali pentle od tetiček. Každá ich měla dosť, lebo nosila ke každému fěrtušku pentlu inych duhovych barev. nekerá hrála do modra, iná do červena aj hněda. A „mikuláše“ tych pentlí potřebovali moc. Děcka už brhahákali po obci a na pecách si o mikulášoch vyprávajali. šak už tři týdně napřed ím „podhazoval svatý.“ To maměnka, odtrhňa v pátek při koláčoch kus těsta, napékli pánú, věncú a paniček a ráno, gdyž díťa stávalo, už byli páni za oknem „podhodění.“ To bylo radosti: také, dyž děcka byly zabrané do hry a nedívaly sa, rozhodli matka mezi ně zhrsť ořechú, krájanek, suchych hrušek lebo trnek. A děcka věřily, že ím to „Mikuláš podhodil.“
Ti hrubí, co chtěli chodit za mikuláše, už sa schodili u nekeréj tetičky, co ich uměla spraovat. Ogaři k ní znášeli ty vypoščané pentle, kose pro „smrť“, kožuchy pro „čerta.“
Bývali krásně spravení. „Mikuláš“ byl jak biskup, s mitrú. V ruce držál „brlu.“ Byl vážný a dústojný. „Skakún“ lebo aj „laufr“ sa mu pravilo, oblékl bílé závršské nohavice pošité pentličkami do kosočtverců. pentličky byly červené a zelené. V každém kosočtverečku byla všitá hrkávka. Košulu mjél také omašlovanú. Zvonečky byly aj na opasku. Líca mjél na červeno obarvené papírkama od pernikářa, a pod nosem fúsky. Nájvětší parádu mjél na hlavě. Dno a klobúka bylo pošité tymi vypoščanými pentlami. Dosahovaly mu až pod pás. Byly všeckych barev a bývalo ich aj 150. V ruce mjél „tatar.“
Laufr utěkál dycky první, před mikulášem. Ohlašovál jeho příchod. Na tohoto čekaly maměnky na mostkoch a pravily mu gde skovali slaměnku plnú dobrot, kerú mjél Mikuláš děckom nahodit. nenahazovál toléj a takovych drahych hrače, jak včil. Ve slaměnce byli poskládáni z těsta upečení nebo perníkoví páni a paničky, věnce, ořechy, jabúčka, suché trnky, hrušky, krajánky a dyž už býl negde moc ščedrý, tož tam přistrčíl aj dřevěnnú panenku koníčka lebo vozíček, kerý tatíček potaju zrobili.
„Skakún“, to byla taková nezdoba, bár ohlašovál takovú osovnosť jak býl „svatý.“ A co teprú, dyž nekerá mikulášská družina mjela aj štyry skakuny! Ale, bylo to pěkné, dyž nekerá mikulášská družina mjela aj štyry skakúny! Ale, bylo to pěkné, dyž sa po městě rozletěli za cérkami. Tady cérce nepomohlo utěkat. Lauframa byli ogaři vysocí a ti mjeli nohy jak jeleni. A takový dyž cérku zdrapíl, huběnku i vťapíl a mosela kleknút a ručenky zepnút a modlit sa. Lebo, už tu nebýl enom skakún, už přiletěla „smrť “, „čert“, „turek“, „františkán“ a už sa šúral aj „svatý.“ A ona, chtěja se vykúpit, mosela kleknút, do sněhu, do blacka. A dyž sa pomodlila, ešče ju čert zašmúral sazami, kerých mjél plné kapse.
„Turek“ nosíl červené nohavice, vysoké jančáry, rukávce aj kordulku. Na hlavě fez a z temena mu viselo pár pentlí. Ruky mjél až po loktě namočené v krvji, lebo na červeno obarvené na znamení, že „sa dysi Kurúci kúpali v klobuckéj krvji“, dyž dělali ty nájezdy na Klobúky.
Vjérným společníkem „mikulášovým“ byl „rantiškán“. Mjél hnědú kuntu, břuch vycpaný zhlavcem, v pási přepásaný provazem, a na hlavě širočajzný slaměný klobúk. V ruce držál pokladnicu, do keréj sa muzhazovalo. Kolo krku mjél růženec z malych zemňáků a na něm s kvaky křížek. Jak šél, každého žehnál.
„Čert“ býl celý, aj z hlavú, v koži zašitý. Rohy z barana, negdy aj z koze. Na zádoch měch pro nposlušné děcka, v jednéj ruce řeťaz, s kerým furt štabarcovál a v druhéj ruce vidly. Tymi nabíral všecky, co patřili, do pekla. Na ocasi měl uvázaný zvonec.
„Mikuláše“ začínali létat tak kole štvŕtej hodiny odpoledňa. Kerý už býl spravený, tož vybŕkl z chalupy a pohónil děcka, kterych bylo před stavéním hromadu. Nedbali, že maměnka ím před chvílú pravili, aby byly hodné, že sa už „mikulášé spúščajú na Hladném pustém.“ Všeci „po zlatých řeťazoch“, enom „čert po zasra…“ To bylo po obci cinkotu a člověk idaci nigdy nevěďél, z kerého konca na něho uderíja, gde sa zjavíja, gde na něho vtrhnú.
Na druhý si děcka ve škole ukazovaly pány a vyprávjaly co a koléj kom nahodíl. Veď jabúčko mikulášama nahoděné bylo inakší a aj ináč, dobřéj šmakovalo než to, co bylo doma na húře ve slámě. Dĺho sa o mikulášoch po chalupách vyprávjalo. Byli-i pěkno spravení, či sa moresno chovali, co čert, co laufr a co sa ím gde přitrefilo.
Dysi také vtrhnúli mikuláše k jédnéj švadleně. šilo u ní moc cérek a jedna byla odkáťsi a jakživo mikulášú neviděla. Tak sa zlekala, dyž ju do kútíka zatlačili a nad ňú brhákali, že dyž sa svatý naraz podíval na dlážku, viďél, že je pod cérkú mokro. Chuderka – to od strachu!
Lebo raz vézl jeden Závršan klady. Bylo sněhu, umrznuté a víte, že ty pokuty nad ním tak brhákali, koně mu zastavili a že si nemohl pomoct, nepustili ho daléj, až z voza zlézl, kleknút mosél a modlit sa.
Negdy aj paskudy nadělali, ale nájvěc sa měrkovali. Moseli být ohlásení na obci. Keří budú chodit, za co a tak.
Raz přišli také k Ročákom. Liduška byla ešče malá, ale nic sa nebála. Tož přiďaci tam, „svatý“ začál ju zkúšat z katechizmu a potom se obrátil k matce a ptál sa, či Liduška poslúchá. Maměnka chtěli nájspěš cosi žalovat, ale Liduška ím skočila do řeči: „Sat pseca posjúchám, sat chodím pjo pivo aj pjo tvasnice.“
Negde sa diťa buďto stydělo, lebo mjelo krutú náturu, lebo aj strach. A kerak by také nee, dyž mikuláše sa nad ním natřásali a „brrrhahahahá, budeš-i ty poslúchávávat, já budu za komínem sedávávávávat!“ Za mikulášama létalo po obci plno děcek. Kór ogaři, ti byli gurážní! A to jak letěli, tož sa mikulášé zrazu zhogali a zpátky mezi děcka! Titi – vnohy! „Smrť“ ich chytala kosú, „čert“ nabíral na vidly. Na druhý deň, aby po nich pan učitel ve škole nic nechtěli, lebo sa nemjeli gdy učit…

Jarmek

Valašskokloboucký mikulášský jarmek proběhl za ještě většího zájmu návštěvníků než vloni, i když se zdálo nemožné, aby se do připravených prostor a na náměstí vešlo více lidí. K našemu zármutku jsme se museli letos obejít bez vnučky, pro kterou jsme měli nachystaný úbor malého čertíka. Tak se, Natálko, rychle uzdrav!
Letos byla po dlouhé době otevřena k návštěvě věž kostela. Kromě své výšky nad městem je navíc i jednou z nejstarších stavebních památek města. Návštěvu jsme absolvovali dnes dvakrát, jednou po ránu s čerstvýma nohama a podruhé v poledne. Vylezl jsem si až do prostoru se zvony a přežil s několika odvážlivci celé polední zvonění všech čtyř zvonů.
Zážitků i setkání bylo hrozně moc, nebudu popisovat, kdo všechno se kolem náměstí i jarmeku pohyboval. Je-li na to někdo z čtenářů zvědavý, může se za rok sám přijet podívat.
Závršácký pěvecký sbor "Mužáci" byl společně s dračkami peří zase v Muzeu. Harmonikář s vozembouchistou se ale už od rána tak rozjeli, že místo folklóru zněly sálem "Děti z Pirea". Každoročně přítomný fujarista, píšťalkář a niněrista si v tom hluku ani nefouknul.

Pavel Kočí

Včera ráno mi umřel kamarád. Kdo ho neznal, může se něco o něm dozvědět na odkazu Klaun. Kdo ho znal, tomu ho nemusím připomínat. Takhle jsem ho viděl naposledy před necelými dvěma týdny. Do poslední chvíle se nenudil a dělal naplno. Svíčka, zapálená z obou konců, hoří rychleji.

Klobucký jarmek

15. Valašský mikulášský jarmek ve Valašských Kloboukách proběhne 1.-3. prosince 2006. Programový letáček si můžete prohlédnout z obou stran na těchto naskenovaných obrázcích. Po klepnutí myší se zvětší na celou obrazovku.

Další informace na jdete na zvláštních stránkách nebo na stránkách města.

Martin

Martinský svátek je u nás tuplovaný. Spojili jsme příjemné s užitečným a v pátek vyjeli do Prahy a v sobotu na zpáteční cestě se stavili v Brně.
V Praze jsme výjímečně měli rozdělené programy. Vlasta se toulala městem a já objížděl svoje povinnosti. Setkali jsme se v Café Louvre na Národní, což kdysi bývala vinárna Bystrica, jeden z oblíbených pajzlů s hodně pozdní zavírací dobou. Na kafe tam Vlasta dovedla dlouho neviděnou spolužačku. Původně se sice zastavily ve vegetariánské jídelně, ale prý tam "smrděly kopřivy" a tak bylo v Louvru vepřo-knedlo-zelo.
Společné jídlo nás svedlo dohromady a cestou do Divadla Kalich jsme prošli několikrát prodlužovanou výstavu Jana Saudka před Týnským chrámem. Na muzikál Tajemství se k Vlastě připojila Lucka a velmi spokojené obsazením (alternací) i výkony na mě čekaly v Restauraci Na rozhraní.
Na sobotní dopoledne jsme si schovali jen návštěvu Národního muzea, kde se na výstavě "Lovci mamutů" nechala okukovat Věstonická Venuše.
Do Brna jsme dojížděli už za šera, Martin s Natálkou s námi poseděli dvě hodiny nad dobrým jídlem a Lenka se mezitím trápila v posluchárně na přednáškách. Celou rodinku uvítáme příští víkend, kdy se díky státnímu svátku natahuje volno o jeden den.

Poslední teplý den

Už v pátek to vypadalo pěkně a rozcvička u Čertových skal byla přípravou na sobotní vycházku. Na horolezce bylo příliš brzo a příliš chladno, ale v létě je tato kamenná stěna obsazená seshora i zezdola.

V sobotu nás bylo víc a vyrazili jsme na novou okružní stezku. Sledovali jsme přesně stopu značeného okruhu, taky proto, že vede blízko ideální a nejkratší cesty vzhůru i dolů. Na louce pod Balcarovou chatou ještě silně svítilo slunce. Po vstupu do lesa se skupinka rozdělila. Fotograf chvátal vzhůru, aby chytil ještě poslední paprsky a pokud možno málo modrého večerního zbarvení.

Cestička nezarůstá, trasa je asi frekventovaná. Přestože nahoru vede i široká kamenitá cesta k chatám, chodit pěšky ještě nevyšlo z módy.

Kolem "kolečka" - kdysi dávno rodinného každodenního sportoviště se dnes rozprostírají velké mýtiny. Lesní studánka byla zasypána padlými kmeny a přístup k ní je dobrodružný.

Studánku jsem tentokrát minul, její chvíle přijde na Velký Pátek. Letos jsem vynechal, protože jsem se se sádrou na noze nemohl do lesa pustit, ale příští rok na jaře - zaklepáno - si živou vodu nenechám ujít.

Chaty pod Finišem se naštěstí udržují v původní předválečné podobě - v kontrastu s "panskými" sídly zlínských chalupářů a chatařů. Na snímku je vidět, že prosvětlování mýtinami se podařilo i na hřebenu. Chata "Na stráži" teď opravdu stráží přístup do lesa.

Na rozhlednu jsem sice dorazil jako první, ale zbytek výpravy už hlučel pod její konstrukcí. Strmé schody zdolala Natálka v nosičce a pozorně sledovala všechno kolem. Kouzlení s objektivy ji očividně zajímalo víc než krásný výhled do údolí na obou stranách horského hřbetu.

Zase na cestách!

Šťastná kombinace povinností a chuti nás zase vyslala do Prahy a to hned na dva dny uprostřed týdne. Dva dny znamenají, že se nemusíme tak honit po cestě, i když to tentokrát nebyla tak úplně pravda. Vyjeli jsme už ve čtyři ráno, protože jsme chtěli už v osm bušit na dveře státní správě.
To se nám podařilo a tak jsme zvládli vše, co jsme chtěli. Spali jsme u pana Opatrného na Větrníku, kde se po zářijové tlačenici uvolnilo.


Druhý den bylo vynikající počasí a tak jsme splnili dušičkovou povinnost v Motole a potom navštívili fotografickou výstavu na Hradě. Jako obvykle jsme byli v sále jediní Češi a jako obvykle se nám s chutí věnovala paní kustodka.
Nedostatek kofeinu zaháněla Vlasta "U zavěšenýho kafe". Popelník na pultu je mluvou klasiků "hovadný" a moc nám připomínal jeden z našich svatebních darů. Náš dárek byl ovšem se skleněnými rampouchy a pasoucí se lední medvěd hlídal pokojový teploměr.

Cestou zpátky jsme v Brně poseděli s Martinem, Lenkou a Natálkou. S Natálkou jsme toho moc neposeděli, protože nám chtěla ukazovat všechny hračky v kavárně "Na půl cesty". Byli jsme s Martinovým výběrem velice spokojení, protože je to oáza klidu v bezprostřední blízkosti Vaňkovky.

Rozhledna

Velmi rychle vyrostla na kopci nad městem nová, dřevěná rozhledna. Včera večer k sobě poutala pozornost ohňostrojem, dneska byla slavnostně přestřižena páska ke vstupu.
Počasí bylo ještě vynikající, na pěší výšlapy jak dělané a tak jsme vyrazili kolem Balákovy a Malotovy chaty přes Finiš na Královec.
Nad chatami jsme si připomněli místo dávných procházek, "naše" borovice ztloustla. Ta paní, co kdysi lezla do rozsochy jako do křesla, tak ta je pořád jako proutek.

Rozhledna stojí na kopci nad Finišem - líní se k ní dostanou po vrstevnici od parkoviště u Chaty na Královci.


Výhled stojí za to. Pamětníci tvrdí, že za dobrého počasí je vidět vršek Hostýna. Dneska bylo sice pěkně, ale nad horizontem opar a ten pohledům do dálky nepřeje.

Trnkobraní

Přes všechny nářky, přes všechna červencová sucha a natruc šarce - jsou tam! Památeční fotografie vyprovodila první porci na zítřejší balóny - budou s makem.

Mák a losos?

Umíte si to představit pohromadě? Ještě k tomu v smetanové omáčce ze sladké gorgonzoly?
Lucka tvrdila, že nám něco v Praze ukáže a tak jsme polední procházku Kampou zakončili na staroměstské straně Karlova mostu ve Valentinské ulici. Pizzeria Donna (jedna ze skupiny tří stejného vzhledu i jména) nabízela (kromě jiného) lososový steak na grillu s mákem, estragonem a gorgonzolou ve smetanové omáčce. Holky neměly tu odvahu a já si dal jako přílohu suchou pizzu.
Suchá pizza by stála za samostatný rozbor jmen. Pod tímto názvem ji dělají a to moc dobře v pizzerii U deštníku ve Zlíně. Po upečení placky z pizzového těsta je tato potřena olejem, ve kterém je rozdrcený česnek. Někde ji nazývají pizza pane nebo pizzový chléb, ale často pod tím rozumí něco jako focaccia. Stejně tak označení suchá znamená někde úplně bez ničeho a potření čímkoliv si musíte i objednat a samozřejmě extra zaplatit.
Ve většině podniků ji krájí na osm dílů a natrhají do košíčku. Někde kolečkem jen hranu na utrhnutí naznačí, někde ji donesou na velkém talíři jako normální pizzu. Malé placky se netrhají, to jsou ale velikostně spíš placičky.
Můj popis platí jen pro Česko - v Itálii jsem zatím samotnou pizzu dostal vždycky natrhanou, pomazanou, kromě česneku často i s rozmarýnem.

První výlet

Sledování sousedů byla docela legrace. Každý den se v hnízdě zvětšovala tlačenice, jak dětičky rostly. Nikdy jsem netušil, že během týdne bude příbytek prázdný.
Při poslední návštěvě už zbyl jen jediný drozdík, který za chvilku vyletěl a snesl se na deku. Tam zanechal svoji stopu a zmizel definitivně. Snad ho do večera jeho létání uchrání, potulných koček je tu dost.

Sousedi

Tentokrát se sousedi neuhnízdili v živém plotě, ale vybrali si malou borovičku u zdi. Privátní intimno se jim zazdálo asi ve výši metru a půl a tak jsem je na potulce s Natálkou objevil. Jeden z rodičů vždycky hlídá, zatímco druhý poletuje za stravou. Při návštěvě z blízka raději odletí do povzdálí a ukáže malé zobáčky - celkem je jich pět.

Valašské kumštování

Začátek prázdnin musí propršet, aby se na další týden vyčasilo. Tradiční Valašské kumštování na náměstí má sice náhradní prostory připravené, ale plocha (největší v republice) obsazená aktuálně tvořícími a popíjejícími výtvarnými umělci, vypadá lépe.
Kromě vidění je i co poslouchat.

Konec školy

Na konci června se už ve školách moc neučí ani nezkouší. Je doba školních výletů, které zvolna odumírají na předpisy o vyhovujícím zajištění a vybavení. Kde se nechce nic dělat, tam je hygienická náročnost dostačujícím důvodem. Ve školách, kde se najde učitel(ka), kterým děti neotravují život, vymyslí zajímavých akcí dostatek.
Cestou do Ostravy jsem ve Valašské Polance uviděl u přechodu děti. Dal jsem jim přednost a přes přední sklo rychle odpálil několik záběrů maškarní výpravy.

Cestou

Návštěvu sklípku ve Velkých Bílovicích (výjímečně bez Vlasty) jsem ukončil v časných ranních hodinách. Teplota vzduchu se ve čtyři ráno pohybovala ještě na 18 stupních nad nulou, světla bylo dost a silnice prázdné.
I když jsem pospíchal do své domácí postele, na kopečku mezi Hlukem a Vlčnovem se proklubalo z mraků vycházející slunce a já jsem zastavil. Nevzdělaná příroda nevěděla, že právě tvoří kýč a já jen přihlížel.

Narozeniny

I když by ilustrační obrázek mohl mást, narozeniny měl Martin. Natálčina chuť se vyrovnat s co největší porcí jeho dortu potvrdila její příslušnost do žravé rodiny.

Počasí se konečně umoudřilo a tak jsme strávili hodně času venku a na zahradě.

Lék na nervy

přijel do Klobouk a proto jsem se místo nahlížení na předběžné výsledky díval, poslouchal a přizpěvoval YOYO bandu na náměstí.

Letní sezóna

Letos se všechno opozdilo, i když hlavně mojí vinou. První koupele v nevyhřívané vodě bývaly ještě lemované sněhem.
Na poslední kontrole u ortopeda bylo doporučeno plavání jako ideální rehabilitace zatuhlých kloubů. Musel jsem sice ustoupit starostlivým ženám v mém okolí a zateplit se, ale voda měla naštěstí jen 15 stupňů a tak jsem se neuvařil.

Lačnovské šafrány

V několikakilometrovém pásu mezi vesnicemi Smolina a Lačnov je chráněný přírodní výtvor - záplava původních botanických krokusů. Největší koncentrace kvetoucích exemplářů je na louce kousek za lačnovskou základní školou. Něco podobného a tak blízko nenajdete! Každý rok si dopřávám jarní výlet k tomuto zázraku. Letos jsem vyslal jen dálkově řízené oči. Klikněte si na obrázek a kochejte se!

Varování

Pokud máte, z jakýchkoliv důvodů, sníženou srážlivost krve,

NEŽERTE

Ibuprofen a to ani z rukou lékaře.

Vyzkoušel jsem to a pobyt na JIP Nemocnice ve Vsetíně se ihned dostavil.

Sportem ku zdraví

V těchto místech měly být pyšné obrázky z jižních krajů. Místo třídění vzpomínek zpytuji svědomí. Ke klidu nepřispívá ani domácí sýček se svojí obehranou písní: "Já ti to říkala, že už nejsi žádný mladík, měl byses šetřit!"
Po posledním dni potápění mě začaly současně pobolívat pravé koleno a levý kotník. Do rána jsem bolesti v kloubech vyležel a tak jsem vyrazil na výlet do nitra Sinaie, na skalnaté kaňony. Netušil jsem, podle popisu trasy, že součástí je čtyřhodinová (2x2) cesta jemným pískem ve vysoké nadmořské výšce, kombinovaná horolezeckými výstupy pískovcovými skalními štěrbinami. Při tom jsem si končetiny zrasoval úplně, ale stále jsem se ještě pohyboval. I večer domů jsem dojel.
Zvládl jsem i zpáteční cestu auty, letadlem, vlaky a pěšky se svým 32 kg vakem a 10kg taškou s foťáky a počítači. Teprve láskyplná péče a odborné zdravotnictví ze mě udělala mrzáka se sádrou. Dnes už snad chodící.

Kimchi - kimči

Zaznamenal jsem několik nepoučených dotazů na kimchi a protože je to jeden z mých oblíbených salátů, následuje krátká upoutávka.
Kimchi je tradiční korejský salát s prokázaným původem již v 7. století. Příprava využívá k fermentaci mléčného kvašení za nízkých teplot. Základem je na drobné kousky nakrájené čínské (pekingské) zelí. Já osobně dávám přednost většímu podílu pevných řapíků. Dále je přidán česnek, zázvor a ostré papričky. Další recepty uvádějí ještě okurku a ředkvičku. Papričky mohou být čerstvé, sušené nebo v prášku (red pepper powder).
Dobře promíchaná směs se natlačí do kameninové nádoby s víkem. Nejkratší doba fermentace je tři dny, ale nedočkavci mohou zkoušet salát ihned. Trvanlivý salát se po týdnu odebírá podle potřeby.

Kimchi je běžnou potravinou, prodávanou v Koreji v supermarketech. Velmi hezké je balení do kovových krabic s obrázky - náplň cca 1 kg. Vhodné i jako dárek z cest.
První ilustrační obrázek je přetažený s korejské reklamy. Na druhém obrázku je skutečně konzumovaný salát z korejské restaurace.

Jarní Vídeň

Na zvláštní zakázku pracovní skupiny ze Zlína jsem připojil dokumentaci ze Stephansplatzu. Obě namaskované figury (pro upřesnění - není to ta v hnědém kabátě), jsou stife a pohybují se teprve na cinkot mincí v plechovce. Ekologická Socha svobody má plechovku ovinutou rakouskou vlajkou.
Fotografie pořídil ten zaoblený pán - vyjma své vlastní.