Tak dlouho vzpomínala Vlasta na školní výlet do Súľovských skal, až jsem je chtěl uvidět taky. V pátek večer jsem se podíval na mapu, odhadl cestu tam i okruh ve skalách. Na obrazovce to vypadalo dobře, malý okruh 3 km a velký 7,3 km. Legrace na dvě hodinky pohodlné chůze.
V sobotu ráno jsme se v klidu nasnídali a vyrazili. Na parkovišti jsem zaplatil parkovné a zeptal se na trasu. Prý malý okruh dvě hodiny a velký asi pět. No, snad nebude tak zle!
Po prvních deseti krocích ze silnice jsem narazil nosem na strmý svah, po kterém se dalo jen lézt a přitahovat se k spletitým kořenům stromů. Po chvíli se svah trochu zmírnil, ale pořád to bylo horší než po schodech v paneláku. A pořád nahoru.
Zvládli jsme malý okruh a určitě se tam ještě vrátíme na velký - ale vyhradíme si na něj víc času.
Cestou domů jsme si ještě odskočili na Manínskou soutěsku (tiesňavu). Kromě soutěsky jsme ještě viděli mladé horolezce, kteří lezli na skálu, na které jsou pomníčky těch, co z té skály spadli. Adrenalin musí být silná droga - podobný hřbitůvek jsem viděl v Dahabu u Blue Hole. A přece se tam pořád někdo (včetně mě) potápí.
Pár fotografií najdete na
rajčeti nebo na
rajčeti.
Zatímco smrtka kosí v našem lese, dokonce i ty nejzdravější, co si nezapálili ani nepopili, a všichni kolem stárnou, kalendář neúprosně ukazuje, že nám přibývá nějaké číslo. Letos je to už "67". Ten slavnostní den ještě nenastal, ale gratulanti přišli, protože s Vlastou hodláme oslavovat na cestách.
