Drážďany

Cestování s klienty mě zavedlo až do bývalé DDR. Lužická Cottbus byla zajímavá jen místními kyselými okurkami, které tam nakládají se vším možným. Na zpáteční cestě jsem opustil vyhřátý mikrobus a vydal se vlakem Deutsche Bahn přes Drážďany do Prahy. V Drážďanech jsem měl hodinu a půl na přesedání a tak jsem prošel známá místa, která jsem viděl naposledy asi před pětadvaceti lety. Největší rozdíl jsem viděl na rekonstruovaném Frauenkirche. Na zvětšené fotografii uvidíte na světlém masivu pískovcových kvádrů sem tam nějakou tmavou skvrnu - to jsou ojedinělé originální kvádry.

Praha je krásná vždycky, noční cestou z hospody je ještě krásnější. Stativ jsem tentokrát sebou netáhl, ale duo fotografů na Karlově mostě ho nezapomnělo. Namířil jsem svůj objektiv podle nich, tímto směrem.

Kalamita

Nafoukalo, napadlo - u Muzea čtyři. Cesta na Vsetín byla příjemná, na silnici bylo pusto. Někteří se ani nedali na cestu, někteří zaparkovali, kde se dalo i nedalo. Měl jsem dost času, nikdo mě na silnici nezdržoval a tak jsem si dal v Lužné zastávku na focení. Jak sami vidíte, bílo a prázdno. Snímky zaparkovaného kamionu, který se opřel o krajní šopku, jsou tady.

Praha

Podnikli jsme studijní cestu do Prahy. Prokopali jsme se sněhovými bariérami před domem (na které jsme zvyklí), dobrodili jsme se hlubokým sněhem na stanici autobusů (moc hluboký nebyl, protože u nás se chodníky uklízí), nastoupili jsme do linkového autobusu (který jezdí i v zimě na čas) a na Vsetíně vlezli do vlaku (který je nejspolehlivějším dopravním prostředkem, když globální oteplování udeří sněhem).Vybaveni ovčími kožichy a pořádnými botami jsme pak dva dny brouzdali po Praze, která byla pokryta třícentimetrovou vrstvou ušlapaného sněhu. I když jste ten pohled viděli určitě tisíckrát, přesto se pokochejte ještě jednou.