Utopenci

Každoročně si na vánoční svátky připravujeme domácí utopence. Původ vzalo toto počínání i recept v dobách běsnění socialistických hygieniků, kteří bděli nad zdravím hospodských povalečů. Oblíbená pochoutka, která se ve většině hospod nabízela ve velké láhvi od okurek, nebyla totiž tepelně zpracována a tak se jednoduše zakázala.
Za našich studentských časů jsme dělávali úvodní dávku po Mikuláši ze čtyř kilogramů špekáčků. Málokdy dožily čtrnáctidenní zralosti a tak se ještě před Štědrým dnem dodělávala další, stejně velká dávka, která končila svoji existenci pravidelně na Nový rok.
Letošní nákup jsem udělal včas, ale surovinu jsem dobře uschoval a tak byla nalezena teprve včera. Dostatečné množství cibule i octa bylo k dispozici, kořením jsme také průběžně zásobeni. Po návratu z bruslení na zamrzlém rybníce jsme se pustili do práce a na její vlastní žádost jsme zapojili do procesu jako učně také Natálku. A abyste si nemysleli, že je to u nás ženská práce, tak fotografování mám k loupání, krájení a míchání koření a láku ještě navíc.

Čtvrté narozeniny

Natálka se dnešního dne dožila čtyř let. Dostala kromě jiného sladký dort se čtyřmi prskajícími prskavkami. Moc se jí líbily a tak si na ně chtěla sáhnout. Byla asi dost překvapená, protože ani neplakala, jen tiše řekla - "já už to víckrát neudělám". Teprve dary ji zase rozveselily a nakonec se ukázalo, že ucukla včas a nespálila se.
Malý Martin to v klidu sledoval se skývou v ruce.

Novoročenka

Každý rok touhle dobou začínáme přemýšlet nad naší novoročenkou. Během roku se občas podaří fotografie, na které jsme oba společně. Vlasta se tomu snaží aktivním organizováním napomáhat, ale většinou ztroskotáme na ochotném fotografovi, který naplní plochu snímku zdí, stropem nebo oblohou.
Od našeho prvního společného roku rozesíláme papírové novoročenky našim přátelům. Někteří z nich mají už docela dlouhou řadu. Vývojem techniky se měnila i jejich podoba od černobílé fotografie ze zatemněné koupelny až po digitální barevný tisk.
V posledních letech se posílání novoročenek přesunulo na emailovou korespondenci. I my jsme dostali řadu blahopřání a všem odesilatelům souhrnně, ale upřímně děkujeme. My zůstaneme u klasické papírové podoby s vlastnoručními podpisy na každé jednotlivé z nich. Pro ty, na které jsme snad zapomněli a všem ostatním čtenářům těchto stránek posíláme ji tudy.

Mikulášský jarmek

Bylo toho nějak moc za sebou - na mikulášský jarmek tentokrát přijela Lucka s Honzíkem i Josef s Jorgou. Jen jsme se rozloučili, jel jsem na dva dny do Jablonce.
Letošní jarmek se vydařil. V pátek to vypadalo s počasím všelijak a předpověď moc nadějí nedávala. V sobotu po ránu ležela nad údolím silná mlha a vypadala na dlouho. Jenže jsme zašli k Jarmekové poště pro razítka na pohledy a po návratu na ulici svítilo slunce ze skoro jasné oblohy. Sami se můžete přesvědčit tady.

Výlet na Končitou

Teplý a slunečný podzim by se měl využít, věčně to trvat nebude. Proto jsem vyrazil na neprozkoumanou a dlouho plánovanou trasu. Vždycky, když jsem dojel sám nebo s Vlastou na sedlo silnice za Požárem, nakukovali jsme na pokračování hřebenové trasy od Královce směrem na Končitou. Je to široko daleko nejvyšší kopec a cestu jsme opravdu neznali. Přitom to bylo jen necelý kilometr. Jenže jsme se vždycky pustili na cestu domů - nejméně 10 km sjezdu. Tentokrát jsem vyjel s odhodláním se na Končitou podívat, nikam se nehonit a cestou udělat pár podzimních obrázků. Slunce svítilo, obloha byla modrá a skoro bezmračná, jen ten vítr duje už několik dní velkou silou.
Více fotek je v tomto odkazu, tady jen jednu na ochutnání.

28. říjen

Na sváteční dny jsme si naplánovali výlety a pohyb na čerstvém vzduchu. Moc nám to nevycházelo, ale v Čechách bylo počasí ještě daleko horší. Při nedělním výšlapu na Královec si Lucka vyvrkla kotník (naštěstí cestou dolů a už na dohled od domu) a tak představa o toulkách po hřebenech Javorníků vzala za své.
Nakonec jsme vymysleli kombinaci s automobilovou dopravou. Děda se vydal na Kohútku na kole nejpřímější cestou přes vrcholek Končité a zbytek výpravy jel v klidu autem ze slovenské strany. Jak to bude s pěšími toulkami kolem Portáše a dál směrem na Kasárna, to se prý uvidí až na místě.
Jenže nahoře byla taková mlha, že se vidělo jen na přímou cestu do hospody v Horském hotelu Kohútka. Útulný lokál, svižná obsluha a vynikající místní kuchyně daly zapomenout na osamoceného cyklistu, který projížděl horské stezky zasypané popadaným listím. Načechrané listí skrývalo zrádné kameny, výmoly nebo louže. Na slovenské straně za Papajským sedlem se neslavilo a místní lesáci rozjížděli cestičky traktorem a tahanými kmeny.
Cesta byla jinak příjemná, teplota na cyklistiku optimální a nakonec jsem na Kohútku dorazil taky. A setkání Lucka zachytila na obrázku.

Vnoučata

V neděli jsme si naplánovali výlet do Brna. Už minule jsme opustili naši tradiční trasu přes Uherský Brod a Buchlov a jeli jsme přes Zlín a Kroměříž na dálnici. Slyšeli jsme v týdnu něco o dokončeném úseku do Kroměříže, ale nakonec to bylo jen asi zprůjezdněných pět kilometrů za obchvatem města. Přesto je trasa opět o kousek kratší, pohodlnější a taky rychlejší.
Pánové Marks a Spencer nám pomohli doplnit chybějící kousky před zimou a pak už jsme se jen bavili s vnoučaty. Doufám, že se to oběma mrňousům líbilo, nám prarodičům ohromně - posuďte sami:

Vsetínská padesátka

Rok se sešel s rokem a na konci září se jel další ročník vsetínské padesátky. Již vloni jsem tady zmínil, že na Valašsku má padesítka 60 km. Alespoň vloni to tak bylo. Letos jsem byl vybaven superpřesnou cyklistickou GPS Garmin Edge 705 a na stejné trati mi to ukázalo jen 57,56 km. Musím si ověřit, jestli ten bazmeg při počítání výšky dělá opravu na stoupání nebo klesání, protože Pythagora by mohli v Americe znát.
Zase jsem zametal na konci závodního pole, ale tentokrát o celých dvacet minut rychleji než vloni. Podle sdělení traťových kontrol se ještě za mnou vyskytovali závodníci, které jsem předjel, ale asi se tím nechali otrávit a povzdávali. Můj stav v cíli můžete posoudit podle fotografie.

Roste a sílí

Když nevyšla návštěva mladých v Kloboukách, dostali jsme na ochutnání alespoň fotku. Tak se taky podívejte.

Šumava

Tento víkend jsme vyrazili na dalekou cestu až na Šumavu. Cesta byla velmi pohodlná, protože jsme zamířili na úplně obrácenou stranu, po pár kilometrech najeli na Slovensku na dálnici a opustili ji až v Linci. Odtud to byl do Přední Výtoně jen kousíček. Záminkou k cestě bylo setkání s přáteli u grilovaného prasátka, ale my jsme cestu pojali jako výlet "za hranice všedních dnů". Pracovní záležitosti jsme nechali doma a sešity s písemkami z němčiny Vlasta sice dala do kufru, ale zůstaly v něm až do návratu.
Největším zážitkem byla pro Vlastu dopředu domluvená zkušební jízda na koni v rukách a povelech vyhlášeného odborníka. Jak si to užívala, je vidět na fotografii. Další obrázky jsou k nahlédnutí tady.

Lenost?

Nebo je to něco jiného, co drží lidi doma nebo naopak štve do vzdálené ciziny, i když mají přímo pod nosem nablýskané koupaliště? Jediným plavcem jsem byl já sám (během fotografování pochopitelně na suchu), vnučka zase jediná opanovala brouzdaliště.

Z nejrůznějších důvodů, které tady nebudu popisovat, jsem zanedbával blog skoro celé dva měsíce. Asi se to během prázdnin nezlepší, protože se rozhodně nenudíme.

Malý Martínek se stále nemůže vydat na cestu do Klobouk, přestože už překonal zánět průdušek, protože paní doktorka mu cestování ještě nedoporučila. Nejdřív se zotavit a až pak rajzovat. Sobecky jsme si vzali na dva týdny k nám aspoň Natálku. Silný valašský vzduch jí nemůže udělat nic nedobrého. Ve čtvrtek jí prázdniny u babičky a dědečka skončí, protože ji odvezeme zpátky do Brna a pak zaletíme na Korfu zjistit, co na tamní krajině viděla císařovna Sissy.

PAF Tachov

Květen je tradičně naplněn prací pod střechou i venku a tak mnoho volných chvil nezbývá. Trocha chlubení se ale vejde všude.
Překonal jsem začátečnický ostych a povzbuzen některými příznivými ohlasy drze přihlásil kolekci tří podvodních fotografií na výroční 30. Mezinárodní Potápěčský festival. Do Tachova je přece jen moc daleko a tak jsem se vlastní přehlídky a programu osobně nezúčastnil. Se zpožděním jsem se od pořadatelů dozvěděl, že jeden z mých snímků odborná porota vybrala a umístil se v soutěži začínajících autorů na 2. místě. Na snímek se můžete podívat na odkazu a pokud budete mít zájem, podívejte se i na další vítězné fotografie a další informace.

Wien bleibt Wien

a proto tam rádi jezdíme. Není to daleko - především časově, protože díky Mečiarově dálnici se prokmitneme Vlárským průsmykem a u Nemšové dáme cihlu na plyn.
Tato cesta vyšla datem přesně na Vlastiny narozeniny. Dětinské přeposouvání konce 2. světové války spojilo obě události a jejím narozeninám přidělilo statut státního svátku.
Kamarád Jirka se věnuje ve vídeňských muzeích téměř výhradně provázení ruských turistek a tak jsme si museli vystačit s běžným komentářem profesionálních průvodců. Lehce jsme ohnuli pevnou zásadu, nesnažit se stihnout víc než jednu expozici denně a ve dvou sousedících budovách Kunsthistorischesmuseum jsme prošli Tutanchamona i Arcimbolda.
Carterovy vykopávky v Údolí králů jsem snad poprvé poznal v knížkách Zamarovského. Otevírání nevyloupené hrobky a nález tisíců předmětů je větším dobrodružstvím než vymysleli pro Indiana Jonese. A přitom tenhle "faraónek" (Babyking) vládl jen čtyři roky, takýe neměl ani tolik času na shromažďování pokladů.
Arcimbolda jsme měli avizovaného již od začátku roku. Je umístěn v 9. sále prvního patra hlavní budovy KHM a my jsme si zakázali nakukovat do dveří vedlejších sálů - asi bychom se v nich toulali ještě dneska. Arcimboldo je znám svými komponovanými potréty, ale výstava ukazuje i jeho pozici uměleckého superšéfa animačních programů habsburského domu ve Vídni a v Praze. Z velkého množství vystavených obrazů mě zaujal neveliký obrázek zastrčený v chodbě - Jurist. Oblíbenost právníků z něj přímo vyzařuje - podívejte se sami:

Další informace z Vídně už jen stručně - počasí se vydařilo, Vídeňáci se vyvalovali po trávnících. Pozdní oběd v máji - to může být jen čerstvý chřest z Moravského pole. Rozdíl proti tomu, co se nabízí v Hypernovách, je nebetyčný.
K manželčiným narozeninám jsem si koupil dárek - KAI Shun kuchařský nůž z damascenské oceli. Tvar Santoku, 32 vrstev, dřevěná rukojeť. Řeže sám a pěkně vypadá.

Dvě žertovné

Co k nim dodat? Už nic.

Fotky z potápění

Výletem k Rudému moři jsem si posunul všechny termíny nejméně o týden, což prakticky dopadlo jako jejich zhuštění do kratšího časového intervalu. Pokud se někde vyskytla volná chvilka, proseděl jsem ji u počítače a vybíral a mazal a znovu vybíral a znovu mazal záběry z cesty. Každé kolo bylo náročnější, až jsem se zadrhl u čísla 528.
Na pár dnů jsem fotky odložil, abych se k nim vrátil bez soucitu. Prezentaci na disku přežilo už jen 259 snímků, praktická zkouška u známých začala za půlkou nudit. Druhá zkouška včera s pásmem 152 fotografií už obstála a tak jsem ještě několik kousků smáznul a prohlásil dílo za ukončené.
Chcete-li se podívat, snímky jsou na zvláštním serveru, rozdělené na 1. část a 2. část.

Severní Safari

Zatímco ve střední Evropě se ochladilo a přišel i pozdní sníh (jak mi referovali zpravodajové z domova), oblast Rudého moře zažila nebývalé klidné, vlídné počasí s celodenním sluncem, vlahým vánkem a klidným mořem.
Také naší výpravě klaplo všechno i s programem. Obeznámeným se mohu pochlubit např. kotvením přímo nad Thistlegormem ve společnosti pouhých tří dalších lodí a poklidným "nočňákem".
Celkem jsem dovezl 3400 snímků, prvním výběrem prošlo 2471. Budu muset zpřísnit kriteria, protože takové množství se nedá ani prohlédnout. Na ochutnávku jen jeden obrázek nejdokonalejšího plavce na světě.

Květná neděle

Na dopolední procházce jsme potkávali davy, vracející se z kostela s požehnaným svazkem větviček jívy - i když bylo celkem teplo, opravdové palmové ratolesti by asi vypadaly nepatřičně.
S Natálkou je nám veselo, jen bychom raději byli všichni pohromadě. Tatínek dělá Martínkovi náhradní kojnou, maminka je v nemocnici a Natálka s prarodiči na Valašsku.
A když už jsou ty Velikonoce, tak na fotografii si vyskakuje malý zajíček.

Zpráva o víkendu

Víkendovou návštěvu jsme si užili, protože předpověď počasí vyšla úplně obráceně. Nepršelo, nebylo zataženo a neochladilo se.
Nejdříve jsme zapřáhli námezdní síly do práce - řezání dřeva, pak jsme porazili, i s pařezem vykopali a na polena nařezali starý ořech na zahradě. Větve přesahovaly sousedce nad trávníček a tak jsme tím vylepšili i sousedské vztahy.

Za odměnu jsme vylepšili pracantům dívčí účes. Tatínek stříhat nepotřeboval, nebylo co.

Nakonec se při loučení na nádraží babička s vnučkou pomazlily a můžeme se těšit na další návštěvu. Pořád ještě bude nekompletní, protože malý Martin si na cestování ještě počká.

Ranní idylka

Když se oba sourozenci náhodou sejdou současně v bdělém stavu, vypukne nedělní idylka.

Aktuální stav

Po průběžné kontrole u sv. Anny, která proběhla hladce a zdá se, že i úspěšně, zamířil jsem na pár slov k mladým Drábkům. Rozhovor s nejmladším Martinem byl jednostranný, moc toho zatím nenakecá. Ale roste a bumbá a spí a roste a tak pořád dokola.

Jožka

V sobotu jsme oslavili pětapadesátiny našeho dobrého kamaráda, Jožky Beláka. Vůbec na ty roky nevypadá, co říkáte?

Předvelikonoční neděle

Leden proletěl bez aktualit a bez obrázků. Malý Martin se spokojeně vyvaluje a spoustu spánku přerušuje jen přestávkami na pití - snad se také někdy dostanu do tak šťastných let.
Fašanky jsou letos dříve než jindy, basa byla včera pochována a dneškem začíná půst. Ve vsetínských hospodách to vidět není, ale školní jídelny v našich horách se dneska přizpůsobily.
Do Velikonoc ještě trochu času zbývá a každý týden se v lidových zvycích i katolické víře slaví něco jiného. Protože jsem dostal dotaz na "Popeleční středu", sáhl jsem do archivu a máte-li zájem, podívejte se, co jsem napsal už před lety.

Všechno nejlepší v novém roce

Vám přejí Vlasta + Martin