Rodina pohromadě

Rodinná rada dálkovými konzultacemi ověřila a rozhodla, že zdravotní stavy všech zúčastněných dovolují nebo vyžadují, aby se spojilo, co k sobě patří. Proto jsem dneska odvezl Natálku do Brna a ona tak mohla poprvé uvidět svého bratříčka naživo.

Konečně doma

Ani to dlouho netrvalo a Martínek opustil rodnou nemocnici a dneska se přestěhoval domů. Na památeční fotografii jsou všechny tři generace Drábkovských mužských. Ženy na snímku nejsou a to z pochopitelných důvodů. Maminka tiskla spoušť a babička hlídala v Kloboukách Natálku.

Zase v Kloboukách

Po týdnu, stráveném s rodiči, je Natálka zase v Kloboukách. Maminka se musí co nejrychleji zotavit, její dýchání zatím nestačí na zátěž, spojenou s cestováním mezi domovem, porodnicí a nemocnicí, to vše spojené s vysoce aktivní "raketou".
Ve školce byla v úterý besídka. Děti se chystaly už dlouhou dobu a naučily se mnoho písniček a nových textů. Proto se návštěvnice nestačila připojit k vystoupení a o to více běhala kolem.

21. den nebo tři týdny

Stále ještě v porodnici, ale už v samostatné postýlce. Malý Martin konzumuje každým dnem větší dávky a proto přibývá odpovídajícím tempem. Chlazená strava mu už nestačila a tak si řekl o čerstvé mléko.
Když to takhle půjde dál, tak se brzy uvidíme.

Návrat k Dahabu

V srpnu jsem se tady chlubil podvodními fotografiemi z egyptského Dahabu. Zvláště na jednu jsem byl pyšný, podařilo se mi v Canyonu zachytil rotující hejno rybek.
Nebyl jsem tam tehdy sám. Při mých pokusech mě zachytil jiný, lepší fotograf a dnes jsem od něj získal onu fotografii. Je důkazem, čeho je fotograf při lovení záběru schopen a nepotápěčům připomíná, že nám, vodním živočichům je úplně jedno, kde je nahoře a kde je dole.

Poprvé z boxu

Dneska poprvé byl Martínek na návštěvě mimo uzavřený svět svého inkubátoru. Takovou chvíli si rodiče zvěčnili na video, o které se s námi podělili. Maminka musela počkat venku s Natálkou, protože do sterilních prostor je přístup omezen. Tatínek má naštěstí ruce jak semafory a tak obstaral opečování, natáčení i roli figuranta a nosiče.



Pro rychlý náhled je tu ještě fotografie:

Skutečný Mikuláš

Teprve 5.12. je předvečer svátku opravdického svatého Mikuláše. Zdá se, že už zase nejsou lidi a co si člověk sám neudělá....
Posuďte sami, jestli se mohou malé děti takovéhle sestavy polekat. Nemohou, rozplakaly se teprve po otázce, jestli byly celý rok hodné!
Asi si pamatovaly svoje chybičky lépe než jejich rodiče - tašky s hračkami překonávaly vánoční nadílku.

Mikulášské rozloučení

Tak jsme zajeli jako mikulášská úderka podělit hodné i nehodné děti. Natálka jela s námi a vyzkoušela si malého čertíka. Nakonec zamávala do objektivu, jako by tušila, že se s námi bude loučit.
Malý Martin si včera nebojácně vytrhl z pusy pomocnou dýchací hadičku a už si dýchá sám, bez pomoci přístrojů. Maminka Lenka dneska přijela do nového bytu a tak o víkendu pojede Natálka za rodiči do Brna.

První fotka

Tak nakoukněte do sterilního prostředí - někdy by si člověk přál vůbec na svět nevylézt, ale tenhle junior to ještě vidí jinak.

Co se v mládí naučíš....

Před zítřejším Mikulášským jarmekem se hodí nachystat pár perníčků. Tatínek Martin také začínal s perníčky a jejich zdobením, ale to mu byl o rok a půl víc.

Je nás víc, nebojíme se vlka nic!

Nejmladší Martin Drábek se narodil 26.11.2007 s váhou 2,5 kg a výškou 46 cm.

Martínku, vítej na tomto světě, držíme tobě i tvé mamince palečky.

Bába s dědkem

Aktualizace k 29. listopadu - maminka už vstala, Martínek ještě potřebuje pomoc při dýchání.
Aktualizace k 30. listopadu - je to lepší, nálada se zlepšuje.

Zase u nás

Natálka je teď víc v Kloboukách než doma, ale i to jednou skončí. Maminka ji po tak dlouhé době ani nepozná. Když se patřičně zatváří, vypadá jako školačka.

Krbová kamna

Jakmile doběhly všechny dušičkové objednávky a zakázky pro pozůstalé, kteří si vzpomenou vždycky až těsně před listopadovou cestou na rodinný hrob, kameník pan Zvonek uřízl a vybrousil soklové díly pod krbová kamna do kuchyně. Všechno ostatní včetně kouřovodů čekalo na osazení soklu a tak se dneska v podvečer sesazovalo a umísťovalo. Zkouška ohněm dopadla dobře a tak jsme připraveni na "globální oteplování" po celou valašskou zimu.

60 svíček

Skutečně šedesát kousků se vešlo na leštěný tác, který doprovodil naše blahopřání švagrovi Vojtovi. Fotografie ho zachycuje v tom nejdůležitějším okamžiku - ve chvíli důkladného nadechnutí před rozhodujícím fukem.
Tuto sobotu sice nebyl ten správně přesný den, ale Vojta přijel do Klobouk na scuk "šedesátníků" a při té příležitosti...
Tak ještě jednou všechno nejlepší.

Dušičky

Vzpomínce na naše blízké, kteří už tu nejsou, se vždycky říkalo a bude říkat - "dušičky". Církevní římskokatolický název onoho svátku je Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum. Bývá zvykem navštěvovat hrob předků a dodržují ho i úplní bezvěrci - je to příležitost k návštěvám.
S Vlastou jsme to vždycky měli časově i místně náročné a tak vzpomínáme na naše předky ať jsou kdekoliv. Moji rodiče odpočívají v urnovém háji v Motole, Kubínovská větev s pradědečkem Martinem je shromážděna v Postřelmově a nejblíž máme k Vlastiným rodičům ve Valašských Kloboukách, i když řízením chamtivých příbuzných jsou manželé ve dvou různých hrobech.
Halloweenu nepodléháme, ale vydlabaná tykev se svíčkou nemůže škodit v ponurém dušičkovém pološeru. Malá Natálka nám pomohla s dlabáním a proto jsme letos měli i jednu malinkou dětskou tykvičku.

Kréta

Chtěl jsem se k tématu Kréty vrátit trochu jinak a hlavně s dalšími snímky. Už jsem dokonce pokročil v mazání obrázků a výběru, ale je jich stále ještě moc.
Přesto jsem se dneska donutil vyhledat jeden obrázek. Na Neviditelném Psu je neslaný nemastný článek o Krétě, který vypadá jako elévská práce uchazeče o práci v redakci - tak, mladá, něco napiš a my ti to uveřejníme. Autorka je napojena (asi) na Růžového pantera a aktuálně zařadila do textu i zmínku o radaru NATO. Protože se ve věci nevyzná, vyfotila u letiště nějakou kouli a poznamenala, že se radaru na Krétě říká Mickey Mousovy uši. To je ale velký omyl! Myšákovy uši jsou dvě, stejně jako paraboly onoho skutečného radaru na skále nad vesnicí Gouves. Na ilustrační fotografii, která je jen okrajovým výřezem něčeho úplně jiného v nové výstavbě v Gouves, ty "uši" můžete vidět. Po klepnutí na obrázek i zvětšeně.

Vsetínská padesátka

Na nic už se nedá spolehnout - když se napíše padesátka, znamená to 60,5 km. Každoroční závod měl tentokrát, prý na přání dojíždějících účastníků, cíl na Vsetíně. Proto se po polovině klasické trati nedojelo na Čarták, ale kus za Tanečnicí se trasa vydala dolů do údolí. Údolí jsou ale kolmo na trasu a proto se zpáteční cesta vinula sjezdem do údolí a výstupem druhou stranou údolí na další hřeben. Nejdřív údolí na Hrubé Brodské, pak Lušovou a nakonec Dinoticu. Z Dinotice se stavitel trati snažil dostat co nejrychleji k cíli a proto to vzal přímo - prudké stoupání vzhůru, kde ti slabší lezli po čtyřech, ti dobří prokluzovali ze svahu pod tíhou tlačeného kola a jen tři kaskadéři z celkem skoro třistačlenného peletonu dokázali vyjet. Po deseti kilometrech zvlněných stoupání a sjezdů po trávě mezi vlhkými kameny a rozbahněnými loužemi jsme se dočkali závěrečného klesání do Vsetína, které bylo neustále provázeno výstražnými vykřičníky nebezpečných sjezdů. Všechny favority jsem řádně prohnal - před sebou, takže jsem do cílové rovinky vjel už zcela osamocen. Snad je na fotografii vidět i klid v duši a vyklepané končetiny.

Babí léto

Sobota i neděle se vydařily, možná, že se už ukazuje babí léto! Spojili jsme příjemné s užitečným a vyšlápli si na Pulčín, podívat se na lidové řezbáře. Obrovská reklama neodpovídala skupince nadšenců, dlabajících z klátů modernizované tradiční valašské úly. Nebyly ještě zcela hotové, ale občas se dal objevit zajímavý prvek nebo motiv. Na ukázku jen jedna drobnost, více umístím na rajče.
Cesta domů, z Pulčína na Francovu Lhotu, byla pěkná na pohled a tak jsem si jeden udělal.

Podvodní fotografování

Je to ode mě velká drzost, psát a vykládat něco o fotografování pod vodou, ale protože je to můj blog a zapisuji si jen vlastní zážitky, tak to, spanilá čtenářko, taky tak ber!
Samozřejmě, že dokonalá technika v rukou mistra dává netušené možnosti a výsledky snesou i nejpřísnější měřítka. Mistr se pozná i s primitivní technikou, neumětelovi je i super drahá dokonalost na nic. K tomu se snad ještě dostanu jindy, ale dnešní snímky jsou dělané zastaralým, dnes již dávno nevyráběným bazarovým digitálem s 3Mpixely a výprodejovým pouzdrem.
Dva dny po světovém rekordu Martina Štěpánka jsem měl možnost s Petrem Vaverkou přímo v Blue Hole sledovat jejich domluvenou fotografickou seanci a přitom si vyzkoušet něco i sám. Nejdříve jednu potápěčskou zkušenost. Blue Hole je díra do země a pokud se fotograf vyváží na určité hloubce v prostředku této díry, jediným vizuálním měřítkem ponoření jsou značky na freedivingovém laně. Při hledání místa pro záběr jsem se dostal do místa, kde pode mnou, zcela neviděni, seděli hloubkoví fotografové a chystali si záběry. V jednu chvíli společně vydechli a celá záplava vzduchových bublin mě, nepozorného, podebrala a vystřelila vzhůru. Zážitek je to skvělý, ale při snímání se to nesmí stát.

Odpoledne jsem se přemístil na Canyon a s vypůjčeným bleskem jsem zkoušel zachytit rozvířený rej rybek přímo v jeho dutinách. Je to neostré, je to nepřesně exponované, ale ten pohyb......., ten tam vidím. Vidíte ho taky?

Dahab a NWR

S jednoletým zpožděním jsme si užili vzájemný dárek k 30. výročí sňatku - pobyt u opravdu teplé vody. Původní březnový termín se posunem změnil na srpnový a tím se i podstatně zvýšily teploty vzduchu a vody. Už při loňské návštěvě se mi zalíbilo v Dahabu a protože jsem se tehdy vrátil v zuboženém stavu, měla Vlasta příležitost prokázat, že v její péči by se mi to nestalo.
K pohybu pod vodou jsem si připojil ještě možnost se celý týden pohybovat mezi profesionálními podvodními fotografy, sledovat je při práci a hlavně, ptát se a učit se. Jedním z přízemních přínosů přítomnosti jiných fotografů je i snímek se mnou jako fotografem před objektivem a ne za hledáčkem.
Jako třešničku na dortu mi Martin Štěpánek nadělil pokus o nový světový rekord ve freedivingu - i když se při nepřízni počasí měnila konkrétní disciplina, pokus se povedl a já byl při tom. Dlouhotrvající příprava a práce celého týmu vyvrcholila 8. srpna na Blue Hole, která ochránila místo pokusu před silnými větry a vlnami a umožnila dosáhnout s konstatní vahou a bez ploutví hloubky - 83 metrů. Teprve na konci úsilí přichází první gratulace při výstupu z vody.
Zážitků bylo opravdu mnoho a fotografií ještě víc, to do jednoho příspěvku nenacpu.
Na závěr snad už jen poznámku, že Vlasta sice do hloubek nešla, ale její fotografie ze šnorchlování jsou nad místními útesy někdy lepší než moje.

Natálka

Vnučka Natálka zahájila společně se svojí maminkou pěti týdenní pobyt u prarodičů. Zatímco tatínek Martin místo dovolené přivydělává na brigádách na příchod druhého potomka, děvčata se rekreují v Kloboukách.

Transplantace

Dneska došel dopis s písemným potvrzením výsledků poslední kontroly u sv. Anny. Pokud se koncem roku potvrdí, že pozitivní změny jsou trvalé a zachovávají zlepšující směr, budu vyřazen z čekacího seznamu (waiting list) a zůstanu jen na pravidelných kontrolách.
Dalo se to sice už nějakou dobu tušit, ale přece jen lékařské dobrozdání potěší. Sdělená radost je dvojnásobná a tak se tady chlubím přátelům a dráždím nepřející.

Kréta

Kde najít čas na zpracování fotografií?

Tak alespoň jednoho potápěče!

Pauza

Novinek by bylo dost, ale není času na jejich zpracování. A ještě to tak bude muset nějakou dobu zůstat.
V blízkosti místa, kde ukrývali malého Dia před potomstvo-žravým otcem, se budeme věnovat zlepšování zchátralých schránek.

Čarodějnice

Mnoho lidí se těší na poslední dubnový večer, kdy se sejdou u ohně, opečou buřty a upálí látkovou postavu čarodějnic. Málokdo již ale ví, jaké mají oslavy Čarodějnic vlastně historické kořeny a jaké pověry a tradice se k tomuto datu původně vztahovaly. Pokusím se je krátce seřadit a popsat, jak jsem je narychlo a amatérsky posháněl a poopisoval:
Prapůvodními zakladateli tradice jsou Keltové. Ti poslední dubnový den zapalovali ohně. Podle nich dostal tento svátek název Beltine – zářící oheň. Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce - an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové. Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.
Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na "dobu určitou" - na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli. A určitě vás nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.
Také u našich předků se k tomuto datu vymetala nečistota z chlévů a obydlí, vyklizené prostory se zdobily zelenými haluzemi, pokud možno pichlavými, zabraňujícími vstupu nečistých sil. Stavěly se máje na návsi i před domy pod okny nebo na dvoře a po západu slunce se pálily čarodějnice. V předvečer ohňových slavností obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se poslední ve vsi oženil. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Od dohořívajících polen se pak zapalovaly pochodně, se kterými chodili lidé do okolních luk a polí. Tam s nimi tančili a zpívali, aby zahnali nečisté síly. Říkalo se, že vůdce temna, ďábel může uplatňovat svou moc na zemi prostřednictvím čarodějnic. Ze spojenectví s ním lidé často podezřívali zejména staré ženy.
Před "uhranutím" čarodějnicemi se venkované bránili různými praktikami. Před vrata domu i chléva se například položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit do stavení, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její zlá moc pominula. Domy se kropily svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Mládenci také na zahnání čarodejnic práskali bičem nebo stříleli z pušek. Byla to noc, kdy se sbírají léčivé byliny, zejména jitrocel. Říkalo se také, že této noci se otevírá země a vydává své poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo hostii. V první májovou neděli potom chodili mládenci s hudbou, zastavovali se u májek, kde bývali obdarováni, zpravidla se i tancovalo.
Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský - možná jste již slyšeli pojem Valpuržina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi. Zajímavé je, že slovo Valpurga je jedním ze staročeských názvů čarodějnice. A další zajímavost - 30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých. Katolická církev nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost - svátek svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen. Podle některých historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po staletí se slavíval 1. května, a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů. Apoštol Jakub byl jeruzalémským biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe - byl totiž současně ukřižován a ukamenován.
Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie. Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny). Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za "letecké vize" prý může právě ten rulík zlomocný.
Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni. Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány. Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní tradice "pálení čarodejnic". Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk - čarodějnice se křiku a povyku bály a nepřiblížily se.
Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň "nevidět" - lásku, sex, tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly. Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za sexuální nevázanost. Známou církevní taktiku nahradit dřívější pohanské svátky nějakou novou legendou použil i komunistický režim. Zvyky téměř "vpálené v genech" se však nedají jen tak zakázat, proto se ohně čarodějnic překřtily na "ohně míru" pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje (nebo 5. května) - a vše bylo ideologicky v pořádku.
Pro úplnost ještě doplním stejnou taktiku křesťanské církve, která se musela v Německu vypořádat s tradicí Valpurgy a Valpurgis Nacht. Nahradila ji nová svatá - Sv. Walburga, abatyše, patronka šestinedělek, rolníků, ochránkyně domácích zvířat, při kašli, při kousnutí psem, při vzteklině a proti chorobám očí. Jméno Walburga znamená "mocný hrad" či "mocná ochranitelka". Walburga patřila do rodiny světců. Její dva bratři Willibald a Wunibald se také řadí mezi světce. Walburga se narodila r. 710 v Anglii Richardovi a Wunny z Wessexu. Vychována byla v klášteře Wimborne. Svatý Bonifác, bratr její matky, působil v Německu. Pozval Walburgu do družiny mnichů a řeholnic, kteří pomáhali s evangelizací Německa. Stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Po smrti svého bratra Wunibalda r. 761 převzala vedení podvojného kláštera v Hendenheimu, který on zakládal. Svou zbožností a přesvědčivostí přispěla k šíření křesťanství v ještě částečně pohanském Německu. Zemřela 25. února 779 v Hendenheimu. V bývalém klášterním kostele, nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky. Jeden patří Walburze a druhý jejímu bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Monheimu a Eichstättu, kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. Její ostatky sem přinesl již roku 870 biskup Otgar. Jsou uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem. Je to odkaz na její šlechtický původ. I přes svůj vznešený rod byla tato světice uctívána především v lidových vrstvách. Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe. Také mnoho klášterů a měst si ji zvolilo za svoji ochránkyni. Vedle již uvedeného Eichstättu postupně vznikla další centra uctívání i v Sandweieru, Scheeru, Lambergu u Chamu, Ehrenburgu u Forchheimu a ve Walburgu v Alsasku.
Jedna zajímavost se traduje k jejímu hrobu. Na kamenné desce jejího náhrobku v Eichstättu se objevuje tekutá sraženina, jíž se přičítá léčivá moc. Zdejší lidé ji rozesílají do celého světa pod názvem Walburžin olej.
V jedné z nejkouzelnějších amerických pohádek se praví, že jen zlé čarodějnice jsou ošklivé, hodné jsou krásné. (V Čaroději ze země Oz to říká krásná čarodějnice Glynda). A protože spanilá čtenářko (pan Merle dovolí) jsi jistě krásná, budeš jako hodná čarodějnice létat výše, dále a rychleji.

Honička před odjezdem

Já dneska vrcholím s přípravami na odjezd na Krétu, kupodivu mi nedělají starosti pracovní záležitosti, ale cyklistické náhradní díly. Ve čtvrtek jsem byl požádán, abych sebou vzal nutné nářadí a "nějaké" náhradní díly, protože tam byla dovezena před měsícem čtyři levně pořízená zánovní horská kola a nedá se s nimi vyjet. Kola nikdo ze známých lidí neviděl, takže se neví ani jak jsou stará, jak jsou vybavená a co jim chybí. U jednoho prý je nutné vyměnit kompletní střed. Za posledních deset let se vyměnily třikrát systémy upevnění sportovních klik, existují dva základní rozměry délky středové osy a dva typy miskových závitů - anglický a italský. A teď si mám poradit a vzít to, co bude pasovat. Na to by mi nestačil ani náklaďák a já letím s limitem 20 kg. Navíc si chci vzít něco na potápění, minimálně tzv. ABC. To je maska (mám dioptrickou), šnorchl (když nevezmu přístroje) a ploutve (ty bych sice mohl oželet, ale přece jen je to dobrý pomocník). Pokud budu chtít do hloubky jen na nádech, musím si vzít ještě opasek a 5 kg závaží (to, kdybych nesehnal žádné otevřené potápěčské centrum, kde bych si zátěž i s opaskem půjčil). Podle informací z Internetu je voda cca 13 stupňů teplá, to by šlo, na to mi stačí i tropický short.
V pátek jsem se domluvil u známého obchodníka a opraváře kol a dali jsme dohromady miniseznam nejnutnějších věcí. Přes víkend mi to nachystá a já si to dneska odpoledne vyzvednu. Na čtyři kola musí být všechno čtyřikrát. Lanka na přehazovačku, lanka na přesmykač, lanka na brzdy, brzdová obložení, lepicí soupravy, náhradní duše, mazací tuky, ovinovačky na řídítka, řetězy, možná i zadní kazety s kolečky. Všechno záleží na stavu. Nebudou se s tím jezdit žádné závody, ale taková výletnická rodinka dokáže za týden kolo taky pěkně zprasit.
Zítra už budu jen chystat věci pracovní, mám v programu i samostatnou přednášku v angličtině, tak je co dělat. Rád bych si ještě alespoň jedno odpoledne udělal čas na zahradu a nutkání na kolo spojím s podvečerní cestou pro náhradní díly. K tomu známému je to dvanáct kilometrů do kopce.

O rok víc - už 31

Zase je tady památeční datum. Ve stařecké lenosti jsem nestačil vymyslet něco jiného než vloni a tak jsem zase pozval manželku na oběd do Vídně.
I když jsme byli při plánování velmi opatrní a skromní v našich úvahách, přesto jsme přímo na místě ještě redukovali a osekávali program.. Naštěstí jsme nikdy netrpěli nákupním šílením a tak jsme s něčím takovým vůbec nepočítali. Jsme s tím v širokém okolí ojedinělí, což se samozřejmě potvrdilo po návratu. Když se někdo ze známých dozvěděl, že jsme si vyjeli v sobotu do Vídně, ihned reagoval dotazem: "A co jste si koupili?" "Nic" se setkalo s nědůvěrou a opovržením.
Měli jsme nakonec namířeno jen na dvě místa a ta nám stačila. Cestou na Albertinaplatz jsme zkřížili cestu nejdůležitějším hercům Španělské jízdní školy - vyváděli je přes ulici ze stájí do hlavní budovy. Ta byla kolem vstupu zasypána televizními vozy ORF, tak se na výsledek později podíváme.
Výstava Biedermeier v Albertině byla jedinečná, množství vystavených kousků by si neudělalo ostudu ani jako součást moderních bytů. Platí to zejména o nádobí, čajových a kávových soupravách i nábytku. Některá "Kanapee" lákala, ale dohlížející personál byl pozorný. Alpská zátiší na obrázcích, které tehdy nahrazovaly fotografie a plagáty, byla člověkem nedotčena. Pod Matterhornem byla turistická chata, St. Gotthardský průsmyk zdobila stezka přes Dáblův můstek, ale jakoby tam ta člověčí díla patřila.
Klidný, ale bohatý oběd v korejsko-japonské restauraci na Singerstrasse vyšel přesně do doby mezi polednem a Kaffeepause a tak jsme seděli až na pár Asiatů, skoro sami. Vlasta si vyzkoušela lososa s teriyaki omáčkou a byla hrozně překvapená, že tu omáčku má kdykoliv k dispozici doma v kuchyni.
Ve stejně poklidné atmosféře se odehrávala i cesta domů a nakonec i celá neděle. Slavili jsme nicneděláním, vařením, válením a vzpomínáním - jestli jsme si to před 31 lety dokázali představit, jak takové výročí prožijeme. Díky Vlasto!

Fašanky - končiny

Tak jsem se podíval v televizi na zprávy o ukončení masopustu a průvodu masek. Terezka to na Primě uvedla, ale sama musí vědět, že se u nás končí až v úterý. Obrazové reportáže o celostátním veselí ukázaly je Uherský Brod a Kyjov. Tak musím chválit Klobučany sám.

Masopust končí až úterým, protože ve středu je "Popeleční středa". Tetička Sušilová o tomto dni, zvaném "končiny" napsala:
"Smažily sa koblihy, a vařila sa zřívanica. "Po celéj obci bylo vúně a člověk okřaky dostávál a oskomliny sa mu dělaly..Kór dyž byla tuhá zima a papučářé mjeli dobrý rok. Po obci chodily maškary - jeden za medvěda, druhý za robu, iný za žida a každý čím škaredší, tým pěknější.
Ľudé z chalup vystúpení, usmítí. Všady bylo plno zpěvu a muzigy. Tancovalo sa na konopě, skákalo, lebo čím vyšéj vyskakovali, tým vyšší konopě narústly.
Večer byla muziga. Před púlnocú sa pochovala basa a muziga skončila. Nastal púst.
Ráno, na "škaredú středu sa šlo do kostela na "popelec". Držál sa hrubý púst. Chlapi si aj kuřivo odřeknúli. Už byla vyhlášená újma v jídle a držala sa tři dni v týdni až do Velikej noci.
Dokonce se vzpomíná, že v Nedašově někteří chlapi po celý půst ani se ženou nespali. Taková výmluva by vás nenapadla!

Sekaná v krustě

Před víkendem a na uvítanou mladým Drábkům jsem si dělal chutě podle receptu, který někde vykutala Vlasta. Nejdříve mě zaujaly použité suroviny, protože vepřovou panenku si dokážu představit raději jako medailonky než v mletém mase. Houby jsem jako vložku do sekané také ještě nedával. A balení vychládlé šišky do chlebového těsta jsem vždycky považoval za zbytečné zdržování. Ale tentokrát bylo času dost.
Využil jsem přítomnosti zručného kuchaře a nechal ho pomlít a vypracovat prát, spojku i zapracovat vložky do hmoty. Na řezu na fotografii je dobře vidět kostičky slaniny i houby - pravé lišky.
Na dnech italské kuchyně jsem už dříve nakoupil semolinu a zkusil ji použít místo obvyklé hladké mouky. Zapracoval jsem do ní i drcené lískové oříšky. Těsta jsem udělal trochu víc a nespotřebované jsem nechal pořádně vykynout na plechu. Výsledný bochánek byl nadýchaný, ale dlouho si to na světě neužil.
Sekaná byla, jak vidíte, i pohledná a chutnala skvěle s červeným zelím.

Životní perspektivy

Obvyklou E-mailovou cestou se ke mně dostal rafinovaně promyšlené grafické zpracování sexuální cesty mladého muže životem se všemi odbočkami a alternativami. Chcete-li se poučit nebo pobavit nad "trnitou cestou hříchu" od mládí až do rakve, prohlédněte si schema po klepnutí na miniaturu.

Najdete-li ještě nějakou neprobádanou cestičku, v komentářích je místo připravené.

Klobucký rok - Třé králé

"Na Nový rok začali chodit už "třé králé". Počtovský pacholek roznášál knížky, v kerých bylo napsaných moc šprýmů, aj kominář ich nosíl a dostávali za to tringelt.

V kostele byly "první ohlášky". Začínal masopust a s ním svaďby. Bývalo negdy aj dvacet ohlášek z fárnosti.

"Na tře krále" sa vyrójili z chalup ogaři prevlečení za "tře krále". Brali to pěkně po pořádku, ani chalupy nevynechali. Všady ich podarovali a vyslechli jejich zpívání.

V tomto týdni, od Nového roku do Třú králú chodili dvá kostelníci a zvonič po koledě. Brávali ze sebú aj toho, co šlapál měchy - měchošlapa. Ale ten k ním nepatříl, toho potem - dyž sa dělili o grajcary - vyplácali extra. Dyž přišli do chalupy, hneď spustili: "My třé králé znamenali, hvězdu kerú sú viděli. Hneď své koně sedlali a do Betléma sa brali...". Posvěcenú křídú napsali na dveří pěkným písmem "K + M + B 18..". To byly ména třú králú, Kašpar, Melichar, Baltazar. A k tomu ešče připsali aj letopočet.

Masopúst býl v prúdě. V hrubých hospodách pořádali muzigy hasičé, omladina, veteráni. V menších hospodách při harmolidze pacholci a dívky.

Začátkem nového roku sa platívalo kontribucí, prahová daň, všecky interese, kostelní aj obecní přirážky. Také bývál obecní prodaj drév. Na to sa dycky moc ludí zešlo. Lebo potem bývala pijatika na obecní útraty...

Nájvětší zimy bývaly a už sa na ně čekalo - kolem Nového roku. Dyž nepřichytila novoroční, třúkrálová neminúla."

Vyjděte také, klasická "tříkrálová" koleda je všeobecně známá. Jako inspiraci Vám přikládám titulní list naší pomůcky. Při našich koledách zvládáme hlasem i pamětí celkem 24 slok.

A ještě musím v něčem opravit tetičku Sušilovou - interpretace K+M+B jako zkratky jmen tří mudrců je obecně rozšířeným omylem. Ve skutečnosti je to zkratka latinského "Christus mansionem benedicat" "Kristus žehnej tomuto domu".

PF 2007

Každý rok posíláme s přáním všeho nejlepšího do Nového roku i fotografii, abyste nás po letech taky poznali. Někteří mají těch fotografií celou řadu.

Takže pro štěstí a celý rok 2007