Dálný Východ

Před necelými 24 hodinami jsme se vrátili z delší cesty. Delší jenom uletěnými kilometry, časově jsme pobyli jen krátce. Na vlastní kůži a vlastní oči jsme se dotkli tří rozdílných kultur - japonské, čínské a arabské.
Japonská část naší cesty začala v Tokyu, kde jsem měl nějaké povinnosti. Po jejich splnění jsme přejeli Nozomi-šinkanzenem do Kjóta (476 km za 2 hodiny 10 minut). Za dva dny jsme se přesunuli Limited Express Haruka na Kansai International Airport - uměle vytvořený ostrov s rozsáhlým letištním komplexem. Odtud nás přepravilo letadlo Eastern China Airlines do Pekingu. Další zastávkou byla na zpáteční cestě Dubai, kde jsme si ověřili, že toto místo není pro naše pojetí dovolené vhodné. Ale pro někoho třeba splněný sen.
Nakonec už jen šestihodinový přelet do Vídně, jak jinak než s Emirates, a pak domů.
Zpracování fotografií nám zabere nějakou dobu, protože jsme byli oba pilní. Tak pro teď
jen jednu.

67

Zatímco smrtka kosí v našem lese, dokonce i ty nejzdravější, co si nezapálili ani nepopili, a všichni kolem stárnou, kalendář neúprosně ukazuje, že nám přibývá nějaké číslo. Letos je to už "67". Ten slavnostní den ještě nenastal, ale gratulanti přišli, protože s Vlastou hodláme oslavovat na cestách.
Nejdřív se zastavila vnoučata s tatínkem. Pokrok nezastavíš a tak jsem dostal dort s ohňostrojem.
Kamarádi přišli včera a jeden z darů mi nahradil neúspěšnou houbařskou sezónu. Tak se pokochejte, chuť byla stejně dobrá jako pohled.

Súľovské skály

Tak dlouho vzpomínala Vlasta na školní výlet do Súľovských skal, až jsem je chtěl uvidět taky. V pátek večer jsem se podíval na mapu, odhadl cestu tam i okruh ve skalách. Na obrazovce to vypadalo dobře, malý okruh 3 km a velký 7,3 km. Legrace na dvě hodinky pohodlné chůze.
V sobotu ráno jsme se v klidu nasnídali a vyrazili. Na parkovišti jsem zaplatil parkovné a zeptal se na trasu. Prý malý okruh dvě hodiny a velký asi pět. No, snad nebude tak zle!
Po prvních deseti krocích ze silnice jsem narazil nosem na strmý svah, po kterém se dalo jen lézt a přitahovat se k spletitým kořenům stromů. Po chvíli se svah trochu zmírnil, ale pořád to bylo horší než po schodech v paneláku. A pořád nahoru.
Zvládli jsme malý okruh a určitě se tam ještě vrátíme na velký - ale vyhradíme si na něj víc času.
Cestou domů jsme si ještě odskočili na Manínskou soutěsku (tiesňavu). Kromě soutěsky jsme ještě viděli mladé horolezce, kteří lezli na skálu, na které jsou pomníčky těch, co z té skály spadli. Adrenalin musí být silná droga - podobný hřbitůvek jsem viděl v Dahabu u Blue Hole. A přece se tam pořád někdo (včetně mě) potápí.
Pár fotografií najdete na rajčeti nebo na rajčeti.

Moře

Nácvik z klobuckých kúpelek ověřujeme v moři.

Potápěči

Tak jsme se dočkali. Natálka je ve vodě jako doma a častěji je u dna než nad hladinou. Martin si dává pozor na citlivé ucho, ale už loni jsme našli takovou kombinaci, že mohl plavat bez obav. Letošní příprava na sledování podmořského života byla tak úspěšná, že dneska máme pod hladinou už obě vnoučata.

Bratislava

Na sváteční dny k nám zajela Lucka. Spojila příjemné (doufám) s užitečným, protože musela zajet na pobočku do Bratislavy. Tak jsme se k ní připojili a podívali se do města, které jsem velmi dobře znal z mládí, zatímco Vlasta si ji ještě pořádně neprošla.

Den byl příjemně strávený, počasí nám přálo a ve chvíli, kdy se spustil déšť, jsme byli pod střechou Radniční věže na vyhlídce. Bratislava by byla ráda evropským velkoměstem, ale není to ani Vídeň, ani Budapešť, ani Praha. A to jsem poloviční Slovák.

Vinařská padesátka

Jako každoročně jsme si zajeli Vinařskou padesátku v Šatově. Při pohledu na blog jsem zjistil, že už zase zanedbávám aktuální zpravodajství. Polepším se, ale obrázek ze Šatova sem vyvěsím ihned.
I když jsme netrénovali, z nejrůznějších důvodů včetně zdravotních, tak jsme celou trasu zajeli - my dva, Martin nejstarší a prostřední, s doprovodem zásobovače Vlasty. Podmínky byly velmi dobré a proto jsme po skončení ani nebyli moc zvadlí, což dokládá tento obrázek.

Při pochodu od cíle pro zasloužený guláš nás oba dva odchytila vlídná paní pořadatelka a zeptala se, jestli nemáme zájem se zúčastnit soutěže o nejtěžšího účastníka.  S našimi 115 a 124 kilogramy jsme si sice troufali, ale vítěz, který musel samozřejmě i dokončit celou trať, byl nad naše možnosti - 144 kilogramů. Jen těsně porazil druhého, který měl 141 kg.
Další pár fotografií najdete na rajčeti.

Mrskáči

Po delší odmlce - kterou hodlám napravit - se ukazuje trio Martinů v plné kráse. Tentokrát na startu Velikonočního okruhu známými děvčaty nejrůznějšího věku.

Čertovy skály v Lidečku

Na Velký pátek jsme vyrazili plavat na Vsetín. Úspěšně jsme odhadli, že bazén bude prázdný.
Na zpáteční cestě jsme míjeli Čertovy skály v Lidečku, tak jako už mnohokrát. Ale tentokrát jsme zastavili a celý masiv obešli. Fotografie, které můžete vidět tady, Ale neukážou celkový obrázek - ten je nejlépe vidět na pohlednici nebo z oken vlaku, projíždějícího Masarykovu trať Vsetín - Púchov.

Sněhulák po klobucku

Konečně pořádná zima se spoustou sněhu. My se sněhu nebojíme, my si ho užíváme. Nechci se chlubit cizím peřím a proto přiznám, že jsme k tomuhle sněhulákovi ruku nepřiložili, ale máme pilné kamarády. Tak si vezměte mustr.

A navíc básničku z mého mládí:

Venku snížek k zemi padá,
čistá, bílá je zahrada.
My se sněhu nelekneme,
na zahradu vyběhneme,
velkou kouli uválíme,
sněhuláka postavíme.

Konečně pořádná zima

Zaplať Pánbu za globální oteplování! I když nevěřím na ten mediální humbuk a z vlastní prožité zkušenosti vím, že příroda si dělá co chce a člověk větru a dešti neporučí. Jen si tak v těchto dnech myslím, že Zima (jako roční období) by měla vypadat asi tak, jako kolem našeho domečku.