Klobucký rok - Mikuláši

Starobylé zvyky a obyčeje celého roku ve Valašských Klobúcích
zapsala Libuše Sušilová

část první (podle vypravování své matky Marie Pohořelé,

narozené v roce 1883 ve Valašských Kloboukách)

Ogaři, už od Ondřeja, byli samá tajnosť. byli samé „šuchy, šuchy.“ Bylo před Mikulášem. Mládenci chtěli „létat za mikuláše“ a tož vypoščávali pentle od tetiček. Každá ich měla dosť, lebo nosila ke každému fěrtušku pentlu inych duhovych barev. nekerá hrála do modra, iná do červena aj hněda. A „mikuláše“ tych pentlí potřebovali moc. Děcka už brhahákali po obci a na pecách si o mikulášoch vyprávajali. šak už tři týdně napřed ím „podhazoval svatý.“ To maměnka, odtrhňa v pátek při koláčoch kus těsta, napékli pánú, věncú a paniček a ráno, gdyž díťa stávalo, už byli páni za oknem „podhodění.“ To bylo radosti: také, dyž děcka byly zabrané do hry a nedívaly sa, rozhodli matka mezi ně zhrsť ořechú, krájanek, suchych hrušek lebo trnek. A děcka věřily, že ím to „Mikuláš podhodil.“
Ti hrubí, co chtěli chodit za mikuláše, už sa schodili u nekeréj tetičky, co ich uměla spraovat. Ogaři k ní znášeli ty vypoščané pentle, kose pro „smrť“, kožuchy pro „čerta.“
Bývali krásně spravení. „Mikuláš“ byl jak biskup, s mitrú. V ruce držál „brlu.“ Byl vážný a dústojný. „Skakún“ lebo aj „laufr“ sa mu pravilo, oblékl bílé závršské nohavice pošité pentličkami do kosočtverců. pentličky byly červené a zelené. V každém kosočtverečku byla všitá hrkávka. Košulu mjél také omašlovanú. Zvonečky byly aj na opasku. Líca mjél na červeno obarvené papírkama od pernikářa, a pod nosem fúsky. Nájvětší parádu mjél na hlavě. Dno a klobúka bylo pošité tymi vypoščanými pentlami. Dosahovaly mu až pod pás. Byly všeckych barev a bývalo ich aj 150. V ruce mjél „tatar.“
Laufr utěkál dycky první, před mikulášem. Ohlašovál jeho příchod. Na tohoto čekaly maměnky na mostkoch a pravily mu gde skovali slaměnku plnú dobrot, kerú mjél Mikuláš děckom nahodit. nenahazovál toléj a takovych drahych hrače, jak včil. Ve slaměnce byli poskládáni z těsta upečení nebo perníkoví páni a paničky, věnce, ořechy, jabúčka, suché trnky, hrušky, krajánky a dyž už býl negde moc ščedrý, tož tam přistrčíl aj dřevěnnú panenku koníčka lebo vozíček, kerý tatíček potaju zrobili.
„Skakún“, to byla taková nezdoba, bár ohlašovál takovú osovnosť jak býl „svatý.“ A co teprú, dyž nekerá mikulášská družina mjela aj štyry skakuny! Ale, bylo to pěkné, dyž nekerá mikulášská družina mjela aj štyry skakúny! Ale, bylo to pěkné, dyž sa po městě rozletěli za cérkami. Tady cérce nepomohlo utěkat. Lauframa byli ogaři vysocí a ti mjeli nohy jak jeleni. A takový dyž cérku zdrapíl, huběnku i vťapíl a mosela kleknút a ručenky zepnút a modlit sa. Lebo, už tu nebýl enom skakún, už přiletěla „smrť “, „čert“, „turek“, „františkán“ a už sa šúral aj „svatý.“ A ona, chtěja se vykúpit, mosela kleknút, do sněhu, do blacka. A dyž sa pomodlila, ešče ju čert zašmúral sazami, kerých mjél plné kapse.
„Turek“ nosíl červené nohavice, vysoké jančáry, rukávce aj kordulku. Na hlavě fez a z temena mu viselo pár pentlí. Ruky mjél až po loktě namočené v krvji, lebo na červeno obarvené na znamení, že „sa dysi Kurúci kúpali v klobuckéj krvji“, dyž dělali ty nájezdy na Klobúky.
Vjérným společníkem „mikulášovým“ byl „rantiškán“. Mjél hnědú kuntu, břuch vycpaný zhlavcem, v pási přepásaný provazem, a na hlavě širočajzný slaměný klobúk. V ruce držál pokladnicu, do keréj sa muzhazovalo. Kolo krku mjél růženec z malych zemňáků a na něm s kvaky křížek. Jak šél, každého žehnál.
„Čert“ býl celý, aj z hlavú, v koži zašitý. Rohy z barana, negdy aj z koze. Na zádoch měch pro nposlušné děcka, v jednéj ruce řeťaz, s kerým furt štabarcovál a v druhéj ruce vidly. Tymi nabíral všecky, co patřili, do pekla. Na ocasi měl uvázaný zvonec.
„Mikuláše“ začínali létat tak kole štvŕtej hodiny odpoledňa. Kerý už býl spravený, tož vybŕkl z chalupy a pohónil děcka, kterych bylo před stavéním hromadu. Nedbali, že maměnka ím před chvílú pravili, aby byly hodné, že sa už „mikulášé spúščajú na Hladném pustém.“ Všeci „po zlatých řeťazoch“, enom „čert po zasra…“ To bylo po obci cinkotu a člověk idaci nigdy nevěďél, z kerého konca na něho uderíja, gde sa zjavíja, gde na něho vtrhnú.
Na druhý si děcka ve škole ukazovaly pány a vyprávjaly co a koléj kom nahodíl. Veď jabúčko mikulášama nahoděné bylo inakší a aj ináč, dobřéj šmakovalo než to, co bylo doma na húře ve slámě. Dĺho sa o mikulášoch po chalupách vyprávjalo. Byli-i pěkno spravení, či sa moresno chovali, co čert, co laufr a co sa ím gde přitrefilo.
Dysi také vtrhnúli mikuláše k jédnéj švadleně. šilo u ní moc cérek a jedna byla odkáťsi a jakživo mikulášú neviděla. Tak sa zlekala, dyž ju do kútíka zatlačili a nad ňú brhákali, že dyž sa svatý naraz podíval na dlážku, viďél, že je pod cérkú mokro. Chuderka – to od strachu!
Lebo raz vézl jeden Závršan klady. Bylo sněhu, umrznuté a víte, že ty pokuty nad ním tak brhákali, koně mu zastavili a že si nemohl pomoct, nepustili ho daléj, až z voza zlézl, kleknút mosél a modlit sa.
Negdy aj paskudy nadělali, ale nájvěc sa měrkovali. Moseli být ohlásení na obci. Keří budú chodit, za co a tak.
Raz přišli také k Ročákom. Liduška byla ešče malá, ale nic sa nebála. Tož přiďaci tam, „svatý“ začál ju zkúšat z katechizmu a potom se obrátil k matce a ptál sa, či Liduška poslúchá. Maměnka chtěli nájspěš cosi žalovat, ale Liduška ím skočila do řeči: „Sat pseca posjúchám, sat chodím pjo pivo aj pjo tvasnice.“
Negde sa diťa buďto stydělo, lebo mjelo krutú náturu, lebo aj strach. A kerak by také nee, dyž mikuláše sa nad ním natřásali a „brrrhahahahá, budeš-i ty poslúchávávat, já budu za komínem sedávávávávat!“ Za mikulášama létalo po obci plno děcek. Kór ogaři, ti byli gurážní! A to jak letěli, tož sa mikulášé zrazu zhogali a zpátky mezi děcka! Titi – vnohy! „Smrť“ ich chytala kosú, „čert“ nabíral na vidly. Na druhý deň, aby po nich pan učitel ve škole nic nechtěli, lebo sa nemjeli gdy učit…