Luca

Další partie z vyprávění tetičky Sušilové je ilustrována obrázkem předloňské Lucy.

Spomínka na mikuláše panovala až do „Luce“ (13. prosince). Táte také chodila večer před svoím svátkem, tajak mikuláše.
Byla to tichá, tajemná osobka, která nikom nic zlého nepodělala, ale enom dobro a dobro roznášala. Za „lucu“ sa spravovali chlapi, né robky! Chodila buď sama, lebo po dvuch. Těžko bylo poznat, kerý chlap je za ňu spravený. Všecko sa dělo v nájvětčí tichosti. Nosívala bílú, čistulinkú, naškrobenú spodnicu, až po zem. Potem bílú jupku, hubu zakrytú bílú rúškú, a na hlavě uvázanú bílú šatku. V ruce držala namúčené husí křídlo. Bilunká jak padlý sněh, a naškrobená, že šustěla „jak puténka švábú.“ Šéli go v ten večér obcú, mohl každú chvílu uvidět, jak negde zpozarohu výde, lebo že sa desi zjaví bílá postava a zmizne v nekerych dveřoch. Dyž ju člověk střetl, tož hned „oprašovala.“
Do chalupy přichodila potichy. Třeba celá rodina seděla u stola. V téj vrznú dveří – luca tady. Enom sa dveřami protahla. Nigdo í nic nepravíl, všeci enom čekali, až si svůj obřad dokoná. Jak naščívila chalupu, vymétla kúty, „oprášila árychtunk“ a nakonec každého, gdo býl v chalupě. Jakby zvonečky cingaly, dyž sa chalupú a izbú néslo její „alulululululu.“ Dyž tak vyhnala všecky „zlé duchy ze stavení a nemoce z ludí“, zas potichy odešla. Ostalo ticho… Enom hospodyň třeba pověděla: „Ani sem nepoznala, kerý to býl.“ „A, co nás po tom!“, pravili babička…