Klobucký rok - zabijačka

Klobucká zabijačka mezi svátky s půvabem vyprávění "tetičky" Sušilové:

"U Michálkú - počtářú bývala zabijačka "na Mláďátka" lebo "na Jána". Zabíjali tam dycky strýc Pasekovi. To už dva dni před tým hrubým svátkem brúsili strýc nože na brusi. A deň před zabijaním, ale ešče za svjetla, donésli si nože k Michálkom. Lebo ráno, šli ešče za tmy a namohli ich nést, aby sa třeba neuvézli na ledovici a a nenapíchli sa. "Zapichovák" býl tenký a ostrý, jak břitva. Šak jak ho kladli na stúl, hned přikazovali, aby sa nigdo nožú netkl a kór, aby ze zapichovákem nekrájali cibulu lebo česnek. Lebo "by sa prasa dlho trápilo". A už hned pamatovali roby, aby prasa "nelutovaly", že to sa také "dĺho trápí".

Tam už sa krájala cibula, aby byla přichystaná, česnek sa třél, lebo v hmoždíři sa pepř tĺkl a chystalo sa kořéní do zabijačky. Pohančenú kašu také dali už do mise, protože tá sa dávala do jelit. Byla lepší jak krúpy. Tak po ni jelita sládly.

Súsedú už bylo zejdenych a dyž odchodili, hospodyň každého poptala, aby ráno nezapomňél a přišél "pomoct prasa přidržat". Šak sa darmo nepraví, dyž sa negde zejde moc ludí: "Je vás tady jak Klobučanú u prasate".

Šak to všeci věděli, gde sa gdy zabijá. Už zrána súsedky aj známí chodili s hrnkami jak na ofjeru a stavjali ich v síňce podla sebe. Bývalo ich tam dvacet aj třicet, na "obarovicu".

Tak k pátéj zrána už byla izba v jednéj paře, jak na kútku vřela voda na opaření. A už tu byli súsedi aj strýc Pasekovi. Šlo sa k prasati. Než, to nechtělo ze chlévca, jakby badalo, že sa s ním dobře nezmýšlá. A dyž potem, za hrubého pobízaní přeca sa podařilo mašíka z chlévca vypratat, chytili ho súsedi za uši, druzi za ocas a strýc ho rúbli obrátěným pantokem do čela a friško ho pichli. Neraz sa stalo, že nezapíchli dobře, že enom "zalopatčili". (Pichli pod lopatkú, třeba sebú to prasacko nejak pohlo). A věru, dysi takéj, na mú milú, prasa s nožem pod lopatkú po dvoře aj hónili. To roby křičaly!

A potem, honem s nim do trokú. Posypali ho smolú a už robečky chodily s hrncami vrúci vody a prasacko pařili. Strýc vzali "škoblu" a prasati olazirovali ščetiny. V tom ím už pomáhali všeci súsedi kolevá. Jeden vzál núž, druhý křivák a děcka trhaly ščetiny rukami. Ja, moselo byt prasa čistučké, lebo ty kože sa dávaly vařit do kvaky ešče dĺho potem. Kvaka sa hrubě ídala a márné, dycky préj je kvaka lepší, "dyž po ní prasa poskáče".

Prasacko sa potem donéslo do izby a pověsilo sa na "krmholec". Krmholec býl aj s mincířem pověsený v izbě na roště. (Rošt býl prostřední trám, položený napříč pod ostatnimi trámy v izbě, taková nosnica). Jak potem prasa otevřeli, všeci byli zvědaví, jakú má slaninu. Dyž sa vydařilo, pochválili hospodyň, byla-i slanina na píď. Ale táte ve svéj skromnosti odpovídala: "Veď ani nevím z čeho, múky skorem nepoznalo a zemňákú zežhralo, nepřimířaja, jak sélacko. No, Pánbú požehnál".

Potem už to letělo. Prasa sa zvážilo a už sa praly střeva. Prali ich tak, že ich drali ve šrotě lebo šlapali po nich nohami ve sněhu. Potem ich prolévali horkú vodú. A už sa vařily na kútku podbrušce, jedna hlava (zabíjali sa dvě prasata orazi), lehké (tj. plúca) a čérná pečénka (játra). Křeptovina sa pověsila na húru na luft. Slanin sa moc údívalo, lebo tych bylo moc potřebí. Dyž sa vozíl hnůj, lebo byli v chalupě nádeníci, tož sa furt slanin ukrajovalo. A né kúšček, ale jaksapatří ramfál.

Jak sa to všecko uvařilo, obrátila sa deska ze stola naruby a všecko sa to na ňu dalo. Včil už začali strýc toto všecko sekat do itrnic. Nájprv snědli z hlavy oči - a už to drnčalo. Dva sekáče sa enom mihotaly, jakby mašina šrotovala, tak ím to šlo. Přitom si zpívali pěsničku, co kdysi na Slovákoch učuli:

Mamkó, moja mamko!

Keď sa budu vydávaci,

kúpíš ty ně nové šaci.

Mamkó, moja mamkó!

A poídalo sa. Každý mjél na taléři lebo na misce kyselicovéj máčky a v ní podrobeného podbradku aj massa z hlavy, aj drobú. Koštovalo sa itrnicové těsto a sa džgaly itrnice aj jelita. Nadívaly sa skrzevá "kĺbík". To býl uřezaný, 15 - 20 cmdlhý, kravský roh. Zastrčíl sa do střeva a jelitové těsto sa do něho lélo. V Blnici (Bylnici) dělávaly jelita préj roby a místo kĺbíka měly k tom cylindry.

Hneď sa také dávalo masso "do láku". Dalo sa do vangle, polélo lákem, přikrylo sa plachetkú a strčilo pod ložnicu, aby nezavazalo. Puchýř z prasete sa dál sušit a donésl sa fajkářom na míšek na tabák.

Jak sa uvařily itrnice aj jelita, hospodyň začala dělit. Brala hrnce ze síňky, jeden po druhém a do každého dala "obarovice" a do ní podbradku a čérnú pečénku, lebo itrnice a jelito. Negdy aj kušček surového massa. Posílala to súsedom aj rodině. Po děťoch. Kmotřence sa posílalo "odřitní" jelito v plachetce (plachetka je blána, co sa do ní zatáčá včiléj svíčková), posypané marijánkú. Děcka za donášku dostávaly tringelty. Štyrku, šestku a negde aj dvúšestku.

Tož, z prasete moc neostalo. Věc sa rozdalo. Ludé nebyli skúpí a ani nemohli byt. Šak za deň, dva, zaséj druhí zabíjál a zaséj poslál on zabíjačky, a tož bylo přes zimu massa dost. Dávali jedni aj druzí. A ti, co nigdy nezabíjali, poveděli "Zaplat Pánbú" a bylo oplatěné aj zaplatěné.